Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pro člověka, který je převážně okolím nazýván "nočním tvorem" či "sovou", jsou rána vůbec tou nejtěžší částí celého dne. Nejnovější studie potvrdily teorii o tzv. "skřivanech" a "sovách". Doopravdy se dá tímto způsobem populaci rozdělit. Seznámily nás s tím, že "sovy" jsou vlastně diskriminovanou součástí populace. V době, kdy jsou totiž nejaktivnější, nejvýkonnější a nabuzené k prožití dalšího dne, od nich společnost už nic nevyžaduje. Na rozdíl od "skřivanů", kterým nedělá sebemenší problém ráno vstát a podávat ve správný čas své nejlepší výkony.

Jen si ale představte - ráno nejméně třikrát umlčovat budík, loučit se s úchvatně vyhřátým pelíškem a po snídani v posteli, při které se váš mozek nedokáže soustředit na jinou myšlenku než "už teď se mi stýská, postýlko moje", se snažit stihnout za každou cenu poslední tramvaj, která vám ještě zajišťuje volný průchod školním vchodem. Poté v dopoledních hodinách, kdy se od vás očekává největší aktivita a spolupráce, se snažit neusnout za chůze a myslet na něco jiného, než jak přijdete domů a alespoň na hodinku si dáte zaslouženého šlofíka. Pak vás však napadne: "Ale ne! Žádná hodinka spánku nebude, vždyť mám hned po škole 3hodinový trénink a přijdu domů až pozdě večer..." Dopoledne i odpoledne ve škole se tedy nějak přežije, i když vás dokáže opravdu neuvěřitelným způsobem unavit už to samotné přemáhání se k výkonu nebo nadhození nějakého, přesto překvapivě často úspěšného vtípku. Po překonání "krizové hodinky" v podobě nezastavitelně se zavírajících očí, ať už se děje cokoliv, se s nadšením vydáte vstříc místnosti se zrcadly a vskutku až božsky tančícími osobami, mezi které chcete dokonale zapadnout. Domyslete si, jak pak asi člověk vypadá, když se belhá z tréninku domů, navíc pokud se tedy i přes nedostačující síly snaží na tréninku ukázat to nejlepší ze sebe. A když už se mu povede dostat se v pořádku domů, čeká na něj hromada práce do školy, nepříjemná nálada všech, kteří s ním sdílí společný byt a samotný fakt, že teď pro něj teprve začíná den. Teď teprve nastává chvíle, kdy by si "sova" moc ráda s někým popovídala, zašla s přáteli na sklenku výborného, červeného vína, nejlépe jemně perlivého Lambrusca, nebo se jen tak procházela po noční Praze, navštívila svá tajná místa k přemítání o životě, anebo by klidně i strávila noc za školní lavicí s nasloucháním svého profesora. Ostatní k ní však nepřijdou s nabídkou podobného typu, ale se slovy "dobrou noc", "musím jít brzy spát - zítra mě čeká těžký den", jednoduše pro ostatní den končí. Jak se pak asi taková "sova" může cítit, když už se společnost přes den nabažila výborných výsledků ostatních a vlastní výkon "sovy" ohodnotila jako průměrný? Jaký je to pocit, když jí má stačit sotva 5 hodin spánku denně a ve chvíli, kdy je její spánek nejhlubší a tudíž i nejprospěšnější se chudák "sova" musí vzbudit, vstát a přivítat nový den - nový den pro společnost, ne však pro "sovu"? Není tedy divu, že tak často upadá do depresivních nálad, cítí nechuť vůči dennímu režimu společnosti a jejímu pohledu na onu část populace, která za takový úděl ani nemůže, neboť je předáván geneticky. Je proto pro "sovu" těžké vyrovnat se s faktem, že je vlastně společností odvrhovaná, často neprávem podceňovaná a to nejlepší, co může ze svého já nabídnout, nebude nikdy dostatečně doceňováno.