Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Se srpem a kladivem si každý z nás něco spojí, povětšinou něco, o čem se v dnešní době dost hovoří. Na konci podzimu přesně před třiceti lety to všechno začalo a též i skončilo. Ano, mám na mysli komunismus, jeden z nejhrůznějších totalitních režimů, který se řadí mezi fašismus a nacismus.

Komunismus vznikl už hodně dávno, možná i ve starém Egyptě nějací chudáci dělníci, kteří tahali tunové kostky do kopce, měli podobné názory jako komunisté, tedy že by svrhli dráby, aby za ně oni museli pracovat, ale oficiálně první s touto myšlenkou přišli Marx a Engels, neboť se jim nelíbily poměry, jaké v jejich okolí panovaly.

Situace před nástupem komunismu opravdu nebyla lehká, zvlášť v Rusku. Dělníci museli tvrdě pracovat, zatímco buržoazie v čele s carem se cpala nadívaným pávem a nedala jim ani nožičku. Proto se komunisté, tenkrát ještě bolševici, rozhodli to celé skoncovat. Marx přišel s myšlenkou a oni ji zneužili, tím nejnásilnějším způsobem. Aristokracie přišla o všechno, někdo i o životy, což byl případ cara i s jeho rodinou, do čela se postavil výjimečný řečník Lenin s jeho pravou rukou Stalinem, který jej pak vyměnil. O vzdělání těchto mužů nebudeme mluvit, ani o tom, že Stalin byl něco jako bandita. O tom nesměl nikdo mluvit, každý mohl říkat, nebo spíše musel, o těchto pánech jen chvalozpěvy, oslavovat kult jejich osobnosti a kdo jen utrousil jedno negativní slovíčko, už ho nikdy nikdo neviděl.

Nově vzniklý Sovětský svaz se stal velmocí, chlubil se svým srpem a kladivem, čímž znázorňoval svou zemědělskou zaměřenost a dával tak najevo, že žádná profese, která nepracuje s tímto náčiním, se neuplatní. Zajímavý fakt je, že tato silně levicová strana podepsala smlouvu s ještě silnější pravicí, tedy nacismem. Ano, dohodli se o neútočení a spolupráci při napadení Polska, které se stalo obětním beránkem a ocitlo se v těch nejtěsnějších kleštích. Snad právě kvůli této izolovanosti byl zde zřízen jeden z nejbrutálnějších koncentračních táborů Německa - Osvětim. Kdyby jen naši Sověti tušili, že se zde sami za pár let stanou vězni a že budou osvobozovat to, co kdysi zabrali.

Po válce byl chvíli klid, Sověti proháněli jen své bývalé spolupracovníky z Německa a ostatní země se svou stranou nechali být. Ale lidé v těch zemích se k něčemu připravovali, k něčemu, co naší zemi postihne na půl století a stane se dalším mezníkem v naší historii, který bychom radši vyzmizíkovali.

Za chladného února tři roky po válce byl náš osud zpečetěn, stali jsme se komunistickou zemí.

Padesátá léta byla nejkrutější, byla plná procesů, tahanic, obviňování a změn rolí. Těmi změnami rolí mám na mysli předně naše letce z Velké Británie, kteří skončili ve vězení nikoliv za to, proti komu bojovali, ale s kým bojovali; mělo by to být sice obráceně, ale komunistická vláda považovala Velkou Británii za stejného nepřítele jako Německo. Hrdinové (až po roce 1989 uznaní) bojovali tedy s nepřítelem proti nepříteli. Kdyby tohle věděli, tak by se asi domů nevraceli...

Když zemřel Stalin, byl oficiálně uznán za vraha a zločince dalším sovětským prezidentem Chruščovem. Procesy sice pomalu ustaly a po pár letech mnozí vyšli z vězení na amnestii, ale komunismus byl stále tvrdý. A když na jaře 1968 chtěl jistý pán ze Slovenska nasadit komunismu "lidskou tvář", v létě mu to pak překazili neohrabaní sovětští vojáci, kteří stříleli na všechno, co je napadlo. Padesátá léta se vrátila.

Počala normalizace, převýchova obyvatel k původnímu komunismu, pomocí hudby, filmu či jiných kulturních akcí, ovšem našli se i ti, kteří historii nechtěli opakovat a chtěli konečně to, pro co jejich otcové ve válce bojovali - nekonečnou a neomezenou svobodu. Vznikla Charta, sbíraly se podpisy, dokonce i komunisté je sbírali, tedy spíše vybírali, od kumštýřů, kteří museli svůj podpis vydat; možná by ho radši dávali jen fanouškům, ale pokud by odmítli, žádné by již neměli. Komunisté se bránili hrdě a podle, ti druzí statečně a čestně.

Nakonec onen krůček k demokracii udělal Sovětský svaz s nástupem reformátora Gorbačova, který zemi rozpůlil na dvě části: na ty, kteří chtěli svobodu a na ty, co ji nechtějí. Této situace jsme jako většina komunistických zemí využili i my. A to v dnešní dny oslavujeme, to je těch třicet let od konce komunismu a začátku demokracie. Za pár dnů bude třicet let, co jsme vzali onen symbol komunismu, hodili jej na zem a rozdupali na malé střípky, ze kterých ho už nikdy nebude možné opět sestavit.