Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Již od malička obdivuji stromy. Připadají mi tak majestátní a nedotknutelné. Sahají vysoko k nebi, a přesto vyrůstají ze země. Z kmene jim rostou desítky chapadel a ty se pak rozprostírají po prostoru, každé z nich se snaží něčeho dotknout. Líbí se mi, jak se i v sebemenším vánku klepou a naklání, a přitom je potřeba takové síly k jejich přemožení.

Vzpomněla jsem si na ně i tehdy, když se mě jeden přítel zeptal, čím bych chtěla být, kdybych se nenarodila jako člověk. Odpověděla jsem, že bych chtěla být strom - listnatý a vysoký, co mění barvy listů a my se mu nemůžeme vůbec rovnat.
"Proboha, proč strom?" divil se tehdy a dodal, že on není vlastně ani živý. Řekla jsem, že je to přesně naopak. Že to my nejsme v porovnání se stromy skoro naživu.

Vždyť stromy mohou žít i stovky let. Stojí tu, zatímco my se rodíme a umíráme, a přesto se jich naše problémy nikdy ani nedotknou. Kolik královských rodů či prezidentů muselo přežít, kolik válek muselo proběhnout, aby tu potom mohly tiše stát a na vše se dívat s odstupem, svrchu?

Závidím jim. Kdyby mohly vyprávět, co všechno už viděly, historici by nestačili zapisovat všechny ty úžasné události. Kolikrát proti nim stála smrt a někoho zahubila, přímo před nimi? Myslím, že by to nemohly spočítat, a přesto se tváří jakoby nic. Protože to, co my považujeme za problémy, se jich vůbec netýká. Tyčí se kdesi nad námi, mávají větvemi a odolávají vichřicím i mrazu tak tiše, že slyšíme pouze šum. Mají silné kmeny i tlusté kořeny a vidí celý svět. Jsou to časové schránky, ve kterých se ukládají veškeré dějiny lidstva a oni je z obrovské výšky zapisují a nechávají si je jenom pro sebe. Je to jejich tajemství, určené pouze pro ně.

A každý rok se vždy o trochu přiblíží k nebi. Natahují k němu prsty, jako by se chtěly povznést nad všechno okolo, a ničím se nenechají zdržovat. Když potom mraky pohladí jejich kůru, mají rozhled po celém světě a již vědí dost o životě, skací se k zemi. A i jejich pád je majestátní a vážný, jako když umírá král. Jejich mrtvé tělo pak sklízí úctu ještě dlouho po tom, co se naposledy dotklo nebe. A všechno to vědění si jejich smrt vezme s sebou.