Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Učení je naprosto nezbytná záležitost našeho života, je to jakýsi náš životní úděl. S učením se setkáváme už od narození. Nejprve nás učí naši rodiče, kdo je kdo, posadit se na nočník, ale musím říct, že děti jsou velmi všímavé, a tak se učí i gesta svých rodičů, ovšem záleží, v jakém prostředí vyrůstají...

Jakmile jsme o něco starší, jdeme do mateřských školek a tam odkoukáváme chování od našich kamarádů. Dále následuje základní škola, střední škola či gymnázium. Vždy, když postoupíme do další třídy, musíme se zase o něco více učit. Na vyšších stupních je toho někdy až příliš, ale musíme to nějak zvládnout. Někdy se z toho i psychicky hroutíme, musíme si dát chvilku oddychu, ale poté se zase dáme dohromady a úspěšně pokračujeme. V těchto chvílích je nejlepší, když máme někoho, s nímž si můžeme o všem popovídat a on nás povzbudí.

Často mě štve fakt, že se někdo musí učit neustále a zase někdo jiný vůbec. Když se podívám na mou sestru, chodíme na stejnou školu, ale jí stačí, když se na danou látku podívá v autobuse před hodinou. Proto má doma mnohem více volného času, a tak může mít i více koníčků. Já se ovšem musím učit skoro pořád, proto jsem přestala chodit do různých kroužků, ale vůbec mi to v tomto případě nevadí, protože se učím ráda z toho důvodu, že díky tomu v budoucnu snad docílím svých plánů. A navíc mi jedna moudrá osoba řekla, že se nemám s nikým srovnávat, protože jsme všichni dokonalí. A s tím naprosto souhlasím. Ne nadarmo se říká: "Učení, mučení."

Závěrem bych ráda dodala, že největším učitelem je sám život, proto život není žádné peříčko.