Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Někde uvnitř ve mně dřímá touha poznat svět. Vím o ní a čas od času se hlasitě projeví. Jednou bych si chtěla sbalit batoh a vyrazit. S partou kamarádů, kytarou, třeba do Afriky... Možná na kole nebo trabantem či na motorce, prostě se podívat mimo cestovní ruch, jak lidé doopravdy žijí a poznat krásy zemí, jež vlastně zatím vůbec neznám. Jednou nebo dvakrát, to je fuk, ale na vlastní pěst, poprat se s nástrahami, které nám cesta připraví. Zažít velké dobrodružství.

Role takového cestovatele nebude snadná. Jeho domovem se stává plac, jenž si před setměním najde, střechou je mu hvězdná obloha, vanou říčka, která teče kolem, rodinou lidi, s nimiž se na cestu vydal, a postelí nejspíš karimatka a spací pytel. Vím něco málo o tom, jak krásné je spát v přírodě pod hvězdami, ale z vlastní zkušenosti také vím, jaké to je, když spíte venku a přijde déšť. Když je všechno mokré a vám je zima. Už nevíte, co si obléct na sebe. Ovšem nepřátelské podmínky utužují mezilidské vztahy. A za tím si stojím. V tuto chvíli se vaším nejlepším kamarádem stává ten, kdo vám nabídne svetr nebo horký čaj z termosky, jenž zbyl z předchozího dne. Ne každý by to udělal, ale při takových cestách, o nichž jsem se zmínila o pár řádků výše, jste jako tři mušketýři. Jeden za všechny, všichni za jednoho - a přes to nejede vlak.

Vyrazíte na měsíc, na dva, možná na půl roku. Kdo ví? A pak přijde ten den s velkým D, kdy je vaše cesta u konce. Uteklo to, ani nevíte jak, a třeba je vám to líto, neboť víte, že se musíte rozloučit s lidmi, kteří s vámi v dobrém i ve zlém celou tu dobu táhli za jeden provaz a byli vám blíž než kdokoliv jiný, protože byli jediní, na koho jste se mohli obrátit, a patrně také jediní, komu jste rozuměli. Přijde okamžik pořízení poslední fotky a vy si říkáte, že to přece teď nemůže skončit. Jen tak, zničehonic...ale může. Je to smutné, ale něco vás tak příjemně hřeje u srdce. Je to pocit, že se vracíte domů. Do tepla a do bezpečí.

Přijde okamžik, kdy v kapse nahmatáte klíče, které jste tak dlouho nepotřebovali, otevřete dveře, vejdete, zavřete oči a nadechnete se. A najednou je to všechno, jako byste nikdy neodešli. Voda ve vaší vaně pořád úžasně teplá, polévka od maminky pořád ta nejlepší, co jste kdy jedli, a vaše postel je ta nejpohodlnější věc na světě.

Takové dobrodružství chci zažít. Zažít to velké pouto mezi několika málo lidmi. Zjistit, jaké to je nevědět, kde budete večer spát a taky poznat ten silný nával emocí při návratu domů. Všude dobře, doma nejlíp. Avšak člověk musí to svoje doma na čas opustit, aby si uvědomil, jakou cenu takové doma má.