Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• zamyšlení formou vypravování

Ano! Bezpochyby! Právě teď jsem si jistá, že bych si to tam zamilovala! Každičký koutek bych prošla a pokochala se neskutečnými zajímavostmi, co tam jsou k vidění. O čem to vůbec mluvím? Zkusím vám to povyprávět popořadě a nevynechat nic důležitého...

Když jsem byla malá, jezdila jsem s rodiči a brášky k babičkám a dědečkům. Po smrti jedné z babiček jsme osamoceného dědečka navštěvovali o něco častěji než dříve.
I když cesta byla dlouhá, s radostí jsme vyrazili k němu domů. Do Opavy! Dům, kde děda bydlel byl blízko všech potřebných budov, jako jsou nemocnice, potraviny i další obchůdky a také nedaleko parku, kam jsme chodili na procházky. Vždy když jsme přijeli, čekal nás společný oběd v restauraci. Pro mě to bylo nesmírné potěšení. Milovala jsem restaurace a připadala jsem si vznešeně a důležitě. Přesto jsem většinu času stráveného uvnitř zabila kňouráním: "Kdy už konečně přinesou to jídlo!?" Vím, že teď by to bylo docela jinak. Seděla bych klidně, účastnila se společné debaty a trpělivě čekala, než přinesou jídlo. Po obědě následovala procházka parkem a všichni jsme hádali, kolik je asi zrovna stupňů. Pak jsme si mohli ověřit, kdo byl nejblíže pravdě, jelikož uprostřed parku stál obrovský teploměr se žábou. Během cesty jsme hráli spoustu dalších her a bylo to z mého nynějšího pohledu naprosto bezchybné. Už nevím úplně přesně, co jsem cítila kdysi dávno, když jsem procházela tímto místem a držela se dědečka za ruku. Možná se mi hlavou honily dětské nesmysly nebo "starosti" v podobě, s čím si budu hrát večer. Jakmile jsme však došli domů, pustili jsme se do vybalování, a to teprve byla otrava. Musím uznat, že to mi kazilo veškerou radost a bohužel si myslím, že by se můj postoj k této činnosti nezměnil ani teď, když už jsem starší.

První dva dny bylo v Opavě o zábavu postaráno. Vystačili jsme si s procházkami v blízkosti domu, zašli na točenou zmrzlinu nebo jsme jen tak seděli na lavičkách u kašny. Po pár dnech pobytu to ale začínala být pomalu nuda. Jako dítě jsem se zabavila hraním s hračkami nebo koukáním na televizi. Ale nebyla jsem zaměstnaná neustále a znovu se začalo z mých úst ozývat reptání a přidali se k němu i moji dva bráškové. Takže rodiče začínali být zoufalí a nevěděli jak nás zabavit. Je sice pravda, že když se naskytla nějaká příležitost, dědeček ji využil v náš prospěch. Celý život pracoval jako učitel na umělecké škole a nějakou dobu byl i ředitelem. Několikrát mě tam vzal s sebou a byla jsem modelem, aby mě studenti mohli kreslit. Připadala jsem si ohromně důležitě a když mě dědeček nakonec i finančně odměnil, byla jsem na pokraji blaha. Když jsme procházeli chodbou, napřímila jsem se a užívala si překvapené pohledy žáků. Určitě se jim honilo hlavou, kdo jsem, co tady dělám a proč jsem přišla s panem učitelem. Jenomže ani školní den není nekonečný a jen těžko by někoho bavilo pořád malovat stejnou osobu několik dní po sobě. Ačkoliv se děda určitě snažil, nedokázala jsem to plně ocenit. Roupy jsme už nevěděli co dělat a pořád jsme doráželi na rodiče. Snažili se nás přesvědčit, že když máme možnost naučit se od dědečka alespoň nějaké základy kreslení a malování, bylo by skvělé toho využít. Ale znáte děti... Ani jeden z nás ho nepoprosil, aby se nám chvilku věnoval, což by určitě rád udělal. Jen jsme dál nadávali a byli stále nespokojení. Rodiče byli zaměstnáni prací a úklidem, protože dědeček byl umělec a podle toho vypadal jeho byt. Všude ohromné množství nákresů, papírů, malířských potřeb a mnohem víc. Na zdech byla spousta obrazů, nalepených map a nejoriginálněji vypadal kupodivu záchod. Na jeho zdi dědeček namaloval nejrůznější zvířata. Byla to skutečná nádhera. Ale v té době jsem se tam bála chodit po tmě. Netopýři, co byli namalovaní na stropě, vypadali opravdu děsivě. Jak je jistě patrné, nedokázala jsem ocenit téměř nic z toho, co dědeček utvořil. Jak by to bylo teď?
Troufám si tvrdit, že na záchod bych už chodila v klidu i v noci. Moc ráda bych se naučila kreslit alespoň nějaká zvířátka nebo něco, co bych mohla předat dál svým dětem.
Nad jednou věcí však stále dumám. Už jsem sice zmínila, že v dědečkově bytě byl nepořádek a pořádný chaos, ale nedá se to takhle lehce zaškatulkovat. Srdcem, duší a vlastně i způsobem života to byl umělec. Dříve jsem to příliš nevnímala a když už, tak mi poházené věci vadily z toho důvodu, že jsem měla málo místa na hraní... Ale dnes? Věřím, že bych si to tam zamilovala. Obdivovala bych stohy pokreslených papírů, tu neuvěřitelnou spoustu malůvek a obrazů. Byla bych překvapená z množství všech linorytů a razítek, co děda vyrobil. Přišla bych ho prosit, aby mě naučil kreslit. Abych uměla nakreslit alespoň něco. Cokoliv! Asi bych ho nepeskovala svým dětským hláskem, ať si taky někdy uklidí. Možná bych ho trochu lépe chápala. Nevyužila jsem téměř žádnou šanci, kromě možnosti podívat se do školy, kde dědeček učil. Párkrát jsem se pokoušela vyrobit něco z linorytu a dokonce jsem nakreslila asi tři obrázky.
Pořád nechápete? Tak málo! Tak málo, až je mi to líto čím dál víc. Tolik šancí jsem měla, abych se něčemu přiučila. A navíc bych strávila víc času s dědečkem a tím bych ho víc poznala a snad i pochopila jeho styl života. Vím, že teď je pozdě... Proč?

Jsou to možná už tři roky, co jsme s maminkou seděly v obývacím pokoji, koukaly na televizi a rozmýšlely se, jestli pojedeme za dědečkem do Opavy. Tatínek s jedním z brášků už u něho byli, a tak jsme je chtěly překvapit. Náhle zazvonil mobil. Aby mě maminka nerušila u pohádky, odešla telefonovat do pokoje. Po chvilce vyšla ven a pořádně mě vyděsila. Po tvářích jí stékaly obrovské slzy a tekly mohutným proudem. Plakala a zajíkala se smutkem. Nebyla schopna slova, držela mobil v ruce a ztěžka dosedla na pohovku. Vyjeveně jsem na ni koukala a bála se promluvit. Až po hodné chvíli se nepatrně uklidnila a sdělila mi tu šílenou zprávu. Dědeček umřel! Už není mezi námi! Nikdy více za ním nepojedeme a já s ním nestrávím žádnou další volnou chvíli. Nebudu se s ním moct zasmát nebo mu svěřit svá tajemství. Nepovede mě za ruku parkem a ani jeden z nás už nebude hádat, kolik je vlastně stupňů. Vůbec žádnou z mých milovaných her s ním už nebudu moct hrát. Už nikdy! Nic! Všemu je konec a já si budu moct stále vyčítat, že jsem s ním nebyla víc. Nekreslila jsem s ním. Nepozorovala ho při jeho tvorbě. Nesnažila se mu pomoct s nějakou drobností. Nepochválila jsem ho, i když by si to tolik zasloužil. A všechen jeho talent i věci, co ho nějakým způsobem charakterizovaly, bych mu až teď, až dnes, přičetla k dobru...

Neskutečně smutné a zoufalé. Nevím, co dalšího k tomu dodat. Nemůžu udělat víc, než se mu omluvit za všechny špatné myšlenky směřované na jeho adresu. Poprosit za odpuštění, že jsem mu nevěnovala svůj času. Za to, že jsem se mu nesnažila předat něco ze své dětské bezstarostnosti a radosti. Projevit lítost nad tím, že jsem ho zkrátka neuměla ocenit.

Byl to skvělý muž. Famózní umělec. Úžasný přítel. Perfektní dědeček. Nejlepší společník na procházky! Teď už to vím...
Proto stále zůstane v mých vzpomínkách situace, kdy spolu kráčíme oním pověstným parkem, ruku v ruce a hrajeme oblíbenou hru... Můžete si být jisti, že bych byla vděčná, kdybych vedle něj směla znovu kráčet. Ještě jednou. Naposled!