Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Lidé jsou jako zvony ulité z různých kovů, v každém z nich je i vzácný kov."

Domnívám se, že každý z lidí na celém světě - ať žije u nás v republice, v Číně, Brazílii, nebo v Somálsku - se již zamyslel nad otázkou dobra a zla ve všech z nás. Ani já jsem tomu neunikla a již několikrát jsem přemítala nad zvláštnostmi, různorodostí a někdy velice záhadným spojením povahových rysů jakéhokoliv člověka. Podívejme se kolem sebe! Nedaleko nás může sedět někdo, o kom nemáme nejlepší mínění. Může se nám zdát jako nevrlý a věčně zatrpklý, přesto... Není pod touto nepřístupnou a nemilou slupkou něco dalšího? Nemá k tomuto chování nějaký důvod?

Vezměme si mou oblíbenou filmovou postavu - Fantoma opery. Mnoho z vás tohoto hrdinu stejnojmenného příběhu možná nezná, avšak podle mého soudu je právě on ztělesněním změtí "mnoha kovů" v člověku.
Na první dojem na nás Fantom působí jako sobecký a chladnokrevný muž se zohyzděnou tváří, zavřený a schovaný v podzemí budovy. Chce mít moc nad operou, v níž žije a pro níž skládá dokonalá díla. Ale netouží však vlastnit a ovládat pouze divadlo. Středem jeho zájmu se stává hlavně krásná a mladá tanečnice Christine. Zamiluje se do ní, učí ji zpívat a nakonec donutí ředitele divadla, aby ji dosadili do hlavní role jeho opery. Ve chvíli, kdy se tak nestává, je schopný všeho. Dokáže zabít nevinného člověka bez soucitu a bez špetky svědomí. Kdo tohle může udělat? Copak někdo, v kom je jen trochu dobrého, zvládne bez mrknutí oka ukončit něčí život třeba jen proto, aby nebyl prozrazen? Kdo může tak moc toužit po vlastnění milované osoby, že pro to udělá opravdu cokoliv a neuvědomuje si, kolika lidem tím ubližuje? Automaticky nás napadá, že tento muž nemůže být dobrým člověkem. Ani já jsem nebyla výjimkou a Fantoma odsoudila, neshledávala jsem na něm jediné kladné vlastnosti, chápala jsem ho jako typicky zápornou postavu filmu. Jak mě ovšem další vývoj příběhu překvapil! Čím více se blíží závěr, začínám chápat, proč se takto choval. Nic neomlouvá jeho chladnokrevnost, přesto si najednou uvědomíme, že ta sobeckost, s jakou přistupoval k lidem, jeho touha po moci a pocitu nadřazenosti je způsobena do velké míry i chováním okolí. Kvůli svému znetvořenému obličeji trpěl jako zvíře v cirkuse, bili ho a ukazovali jako atrakci lidem. Nikdy nebyl opravdu člověkem. Poté co mu malá dívka pomůže utéct a schová ho v katakombách opery, musí se celý život skrývat. Asi nás všechny napadne jediná otázka: Copak je tohle život? Chování ostatních ho dovedlo k sobeckosti. Avšak stejně tak láska ke krásné Christine. Miloval ji více než sebe, snažil se pro ni získat jen to nejlepší a nesnesl pohled na ni a jejího přítele Raoula. Ve chvílích, kdy je s Christine sám, ukazuje nám svou další stránku. Stává se citlivým mužem, který by pro ženu, jíž miluje, snesl modré z nebe.
Dobré vlastnosti u Fantoma vítězí, když unese Christine k sobě do katakomb a Raoul ji přijde vymanit z Fantomova vlastnictví. Nejprve proti Raoulovi bojuje a snaží se ho zabít, aby mohl mít Christine pouze pro sebe a nic nebránilo jeho štěstí. Jeho štěstí... Opět myslí pouze na sebe... Najednou si ovšem uvědomuje, že i když bude Christine s ním, nikdy ho nebude milovat, ale vždy jen nenávidět. Pouští proto Raoula spolu s jeho láskou pryč a odchází, aby ho již nikdo nikdy nenašel. Sám, zdrcený a nešťastný. Uvědomil si, že jednal po celou dobu špatně? Snad... Pro lásku se nezastavil před ničím, přesto, nebo možná právě proto, dokázal milovat jako málokdo.

Nedokazuje tento příklad, že v každém z lidí se odráží dobré i špatné vlastnosti? Ano, samozřejmě že některé převažují, ale pokaždé, někde hlouběji, nalézáme víc než jen to strohé a na první pohled viditelné já.

Myslím si, že tento problém nejlépe vystihl Karel Čapek v Obyčejném životě. Při vzpomínání starého železničáře, který umíral, jsem si říkala: 'Ano, tohle je opravdu obyčejný život.' Nenacházela jsem v něm nic zvláštního. Obyčejný muž, bez výraznějších špatných povahových rysů, spíše hodné dítě, zamilovaný mladík a později milující manžel, milý člověk, žijící obyčejný život bez zvláštností. Život jako žiji já, život jako žije většina z nás.
Nic ovšem nemá jen rub nebo líc... Přestože na mě hlavní hrdina působil jako člověk, jenž se za ničím nežene, po ničem bezhlavě netouží, nikomu neubližuje, chová se tak, jak se má, druhá část knihy mě více než zaujala - nic nebývá takové, jaké se na první pohled zdá. V každém okamžiku života, v každé situaci se ke slovu hlásí jeho jiné já. Najednou jsem zjistila, že mé domněnky o jeho dobré povaze nejsou úplně správné. Miloval svou ženu, ale její přehnaná starost o něho ho někdy dováděla k myšlenkám, že by ji nejraději uškrtil. Docházel také ale k zjištění, že její starost o něho způsobil on sám - svou hypochondrií a tím, že na ni neměl čas a vyměnil ji za železniční nádražíčko, které dostal na starost. Práce se pro něho stala přednější. Začal si také uvědomovat, že byl až moc cílevědomý, hnal se za uznáním od ostatních a až přehnaně toužil po pochvale od jeho nadřízených a lidí výše postavených za svou práci. A opět mě napadá otázka - přestože na první dojem na nás někdo působí jako dobrý až skoro bezchybný člověk, má opravdu jen dobré vlastnosti?

V každém z nás se vyskytuje dobro i zlo. Myslím, že nelze najít někoho, u něhož objevíme pouze klady, nebo zápory. Vše musí být v rovnováze. A proto bychom nikdy neměli podlehnout prvnímu dojmu. Ale kdo z nás to tak nedělá? Kdo z nás si někoho nezamiluje během pár minut a naopak během pár okamžiků někoho odsoudí?

Ale jak tvrdí i Karel Čapek v Obyčejném životě - nikdy nikoho doopravdy neznáme, nikdy nikoho nedokážeme poznat dokonale. A nikdy v nikom nedokážeme najít všechny vlastnosti, všechny jeho já, ať už dobré, nebo špatné. Ani sami v sobě. A já s tímto výrokem souhlasím.