Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když se řekne verš, co se Vám vybaví? Předpokládám, že pokud bych se zeptala učitelky českého jazyka, bryskně by definovala: "Verš je celistvá rytmická a významová jednotka básnického textu. Je to jeden řádek básnického díla, založený na výrazně rytmické organizaci. Nemusí se nutně shodovat se syntaktickou jednotkou, takže vzniká syntaktický přesah. Nauka o verši se zabývá problematikou verše, rytmu, metra, prozodickými systémy, rýmem a asonancí a ustálenými druhy verše." Nebo se mýlím? Nic ve zlém, ale domnívám se, že pro mnohé stále ještě platí, že nabiflovaná definice rovná se základ úspěchu. Ale tato problematika patří do jiné úvahy. Zeptejme se dál. Tentokrát školáka druhého stupně základní školy. "To je to ABAB, ne?" Ne tak docela, chlapče. Pleteš si to s rýmem.

Ale ruku na srdce. Verš, rým, sloka... Všechno to patří do básničky. A otázkou zůstává, jestli básníci při psaní poezie počítají s čtenářovou zasvěceností, co se týče teorie verše, či nikoliv. Troufám si tvrdit, že by neměli. Ale vraťme se zpět k asociacím. Když se řekne verš... Já osobně (moji dosavadní učitelé a učitelky českého jazyka, zacpěte si uši) si vybavím jediné - básničku. Ano, kostky jsou vrženy. Říkáte, že je to omezená odpověď? Možná, zato upřímná. Když už jsem u toho, básnička (ano, básnička, slovo báseň mi vždy připadalo strojené) ve mně evokuje vzpomínku na moment v 9. třídě, kdy jsme si před tabulí přednášeli poezii předních českých poetů. Ten den jsem poprvé slyšela:

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, co zpívá u dveří a prosí.

Možná se toho dne stalo něco až neuvěřitelného. Tato básnička mě oslovila. A co víc, donutila mě zamyslet se. Poprvé jsem sama od sebe projevila zájem o poezii. Vězte, že jsem se netrápila tím, jestli autor použil verš časoměrný, sylabotónický či snad daktylo-trochejský. Na závěr bych ráda parafrázovala známé latinské "Non scholae, sed vitae discimus" na "Čteme kvůli obsahu, ne formě."