Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jeden starý člověk těžce onemocněl. Jeho farář jej šel navštívit. Jakmile vstoupil do jeho pokoje, všiml si prázdné židle, podivně umístěné vedle lůžka nemocného. Zeptal se ho, k čemu ta židle slouží. Muž mu se zesláblým úsměvem odpověděl: "Představuji si, že na té židli sedí Ježíš. Předtím než jste vešel, jsme spolu hovořili... Po mnoho let mi přišlo velice obtížné se modlit. Až jednou mi přítel vysvětlil, že modlitba spočívá v rozhovoru s Ježíšem. Tak si nyní Ježíše představuji sedícího na židli proti mně, mluvím na něj a naslouchám jeho odpovědím. Od té doby už žádné problémy s modlitbou nemám."
O několik dní později přišla na faru dcera nemocného farářovi oznámit, že její otec zemřel. Řekla: "Nechala jsem ho několik hodin samotného. Když jsem se vrátila do pokoje, našla jsem ho mrtvého s hlavou opřenou o prázdnou židli, kterou chtěl mít stále u svého lůžka."
(Bruno Ferrero z knihy Deset slov o víře, Portál, Praha, 2011)

Pokaždé, když se vracím k tomuto příběhu, je pro mě jakousi inspirací do osobního života, je plný naděje, víry a lásky, té trojice, kterou nám předkládá i sám sv. Pavel z Tarsu; a koneckonců i sám Pán Ježíš, když říká, že on sám je ta Naděje, Víra a Láska. Tyto tři skutečnosti či duchovní kardinální ctnosti jsou vlastní každému člověku. A i ten, jenž snad nemiluje, alespoň věří, a i ten, který nevěří, alespoň doufá v něco nad ním, v něco nadpřirozeného, co jej určuje.

Je mnoho lidí, kteří nevěří v Boha, a už vůbec se nemodlí, ale není přece krásné být s někým, kdo vám stoprocentně rozumí a ještě vám dá slova útěchy a dobré rady? Pro mě je modlitba jakýmsi mostem, cestou, při níž se setkávám s Tím, který bezvýhradně miluje. A když už nemohu dál, jsem v depresi či prožívám své úzkosti, je to On, jenž mne pozvedá a nese na svých ramenou. A i když už si myslím, že na mě zapomněl a není nikde, kde bych Ho mohla nalézt, nakonec se ukáže, že byl celou tu dobu se mnou v mém srdci, a to pro mě znamená nejvíce. Je to můj nejlepší přítel, je to můj starší bratr, je to můj spolubojovník proti zlu, je to on, který mě nese jako matka své dítě v náručí.

Jednou, když jsem byla zoufalá, udělala jsem pokus se židlí, jako v tom příběhu nahoře. Ze mě se ty problémy jen sypaly a mně se ulevilo. Dokonce když jsem usínala, tak jsem dala svou ruku na peřinu dlaní nahoru a představovala jsem si, že mě drží sám Kristus. Asi tuto terapii zase obnovím.

A na závěr ještě jeden citát od svatého Augustina: "Nepokojné je srdce člověka, dokud nespočine v tobě, Bože."