Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Naše společnost má sklony k tomu lidi škatulkovat do skupin. Lidé, kteří si přejí peníze a tím pádem i bohatou budoucnost, lidé, kteří si cení zdraví i rodinných hodnot a tudíž si přejí spokojenou a zajištěnou rodinu, lidé, kteří v mládí přísahají, že svůj život nepromarní a budou si ho užívat - a buď to dokázali, nebo to vzdali ještě před prvním krokem...

Existuje i skupina lidí, do kterých bych zařadil i sám sebe, a tou je skupina lidí slučující blázny, duševně narušené, lidi z okraje společnosti utápějící se v drogách a podobné lidi, na které není příjemný pohled. Kdo se ale kdy zamyslel nad tím, jaký mají důvod. Proč tito lidé berou drogy? Proč takoví lidé sedí v psychiatrických léčebnách? Třeba je to jen proto, že nevědí, kam se mají zařadit. Nevědí, co chtějí v životě dělat nebo čeho by měli svojí existencí dosáhnout. Zařadila je sem naše společnost, která je jen moc ustrašená jejich myšlenkami. Bojíme se této pravdy a snažíme si nalhat, že nějaký důvod naše bytí má.

Jsem na tom stejně. Ve svých devatenácti letech nevím nic. Nevím, co chci dělat, nevím, co chci dokázat, nevím, jak by měl můj život vypadat. Nic mě nebaví. Umím sice pracovat, postarat se o sebe a zajistit si vše, co potřebuji, ale nedokáži najít důvod, proč bych to měl po zbytek života dělat. Ubíjí mě představa toho, že bych měl jen chodit do práce, potom na nákup, najíst se a spát, občas si zpříjemnit den sexem nebo nějakou lehkou drogou. Takhle já žít nechci. Když vidím krásně zařízené novostavby s velkou zahradou, ve které nechybí ani dětský kout s pískovištěm a prolézačkami, chce se mi zvracet.

Jediné co mě dokáže v poslední v době nějakým způsobem vzrušit, je riskovat vlastní život. Rychlost, výška a podobné situace mě baví čím dál víc a je mi celkem jedno, jestli jsem nebezpečný sám sobě nebo případně i jiným lidem.
Dnes a denně se setkávám s nepochopením druhých, když se jim snažím vysvětlit svůj problém, a tak už se o to ani nepokouším. Lidé nedokáží pochopit, že by jejich existence mohla být naprosto bezdůvodná a tím pádem i úplně zbytečná.

Když se tedy zamýšlím nad tím, jak by měla vypadat moje budoucnost, jak bych chtěl, aby vypadala, napadají mě jen utopické a nemožné nápady, jako být milionářem nebo automobilovým závodníkem, ať už legálním, nebo ilegálním. A když chci něco reálného, nenapadá mě nic. Nic než odbýt si svoje a v klidu zemřít.
Podle některých lidí je hlavním důvodem každé bytosti rozmnožovat se. V tom případě mě nechte rozmnožit se, dovést svoje potomky k samostatnosti a v klidu odejít. Ale kde by se mohl najít člověk, který by mi v tom pomohl? Má současná přítelkyně, stejně jako i většina ostatních lidí, si maluje svůj život růžově a chce se dožít vysokého věku (i když naprosto nechápu, proč jí o to tolik jde), a když s ní začnu řešit toto téma, hned odbočuje se slovy, že v tom případě se mnou žít nechce.

Ať hledám, jak hledám, tak pořád nenacházím žádný důvod zde setrvat, tak mi už laskavě všichni dejte pokoj a přestaňte mě otravovat s vašimi malichernostmi typu "dnes jsem se špatně vyspal", "včera mi přejeli psa", "před týdnem mi umřela babička" nebo zbytečnými, až příliš vážně branými vzpomínkami na nejsmutnější okamžiky lidstva.

Když nějaká další skupina lidí tvrdí, že každý život má svůj smysl, povězte mi tedy smysl toho mého. Já totiž ještě na žádný nepřišel a pochybuji, že obtěžovat ostatní lidi, otravovat je a urážet je by mohl být ten správný důvod. Tedy alespoň v to doufám.

Proto nemám respekt k životu většiny ostatních lidí ani k tomu svému. Protože nevím, co dokázali a protože většina lidí, která znám, nedokázala nic. Nic než jíst, pít, spát, vylučovat, chodit do práce a rozmnožovat se - a to podle mě nestačí.

Možná chci od života moc, když chci, aby za něco stál nebo aby měl nějaký smysl, kdoví. Neznám člověka, který by mě mohl soudit a s jehož rozsudkem bych souhlasil a přijal jej. A i kdybych ho znal, nepověděl bych mu o této mojí situaci, protože bych se bál toho, že mi odpoví. Že mě rozsoudí a bude mít pravdu, kterou bych musel přijmout, a na to nemám náladu.

Tento svůj projev končím s otázkou, na kterou si budete muset odpovědět sami: K čemu to všechno je?