Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dekadence je umělecký směr, který vychází z pocitu společenského úpadku a hledá krásu v rozkladu, melancholii a výstřednosti. Odráží nejistoty a touhy své doby, přičemž ovlivnila literaturu, umění i myšlení budoucích generací. Přestože byla často kritizována za svůj pesimismus, dodnes zůstává významným kulturním fenoménem, který přináší jedinečný pohled na svět a estetiku.

Charakteristika

Dekadence (z latinského „decadentia“ – úpadek, rozklad) je kulturní a umělecký směr, který se objevil koncem 19. století. Tento směr vychází z pocitu deziluze a společenského úpadku, což se odráží v tématech jako smutek, pesimismus, beznaděj, ale také v estetice krásy, rafinovanosti a touze uniknout běžné realitě. Dekadence se vymezuje vůči realismu a pozitivismu tím, že odmítá jejich důraz na racionalitu a objektivitu a hledá krásu v subjektivním a estetickém prožitku. Hledá krásu v tom, co je jinak považováno za zkažené nebo ztracené, a vyhýbá se běžným estetickým normám.

Historický kontext

Dekadence se jako umělecký směr objevila koncem 19. století a svého vrcholu dosáhla na přelomu 19. a 20. století. Vznikla jako reakce na společenské změny, například průmyslovou revoluci, urbanizaci a pokrok v technologiích, které zásadně ovlivnily život lidí. Jak se rozvíjela věda a logické myšlení, lidé přestávali věřit v náboženství a duchovní hodnoty, což u mnohých vyvolávalo pocit samoty, ztráty smyslu života a nespokojenosti.

S dekadencí je úzce spjata estetika fin de siècle (konce století), která odrážela zvláštní směs melancholie, fascinace rozkladem a touhy po kráse. Bylo to období, kdy se lidé obraceli k umění jako k úniku od každodenní reality a oslavovali estetiku pro její vlastní hodnotu. Heslo „umění pro umění“ (l´art pour l´art) symbolizovalo odmítnutí praktických cílů ve prospěch čistého estetického prožitku. Součástí této estetiky byly i prvky extravagance, luxusu a hledání krásy na neobvyklých či tabuizovaných místech. Dekadence zároveň sdílela mnoho společného se symbolismem, například důraz na subjektivní vnímání, sny a duchovní témata.

Principy

• úpadek a rozklad – dekadence oslavuje krásu zániku a chápe rozklad jako přirozenou součást života
• individuální estetika – důraz na osobní prožitky a subjektivitu; dekadenti hledali krásu mimo běžná estetická pravidla
• proti přírodě – dekadenti preferovali umělý svět, přetvořený lidským umem, před světem přirozeným; tato fascinace umělostí často reflektovala jejich odpor k nekontrolované „přírodní“ chaotičnosti
• exces a výstřednost – dekadence často obsahuje prvky extrémní estetiky, melancholie a fascinace tabuizovanými té­maty
• hedonismus – kladení důrazu na smyslové a estetické požitky, často spojené s odmítáním konvenční morálky

Význam

Dekadence měla zásadní vliv na literaturu, umění i společnost. Přinesla nové pohledy na krásu, etiku a existenci, čímž inspirovala další umělecké směry, například modernismus. Současně však byla kritizována za svou pasivitu, negativismus a příklon k „umění pro umění“.

Představitelé a díla

• Charles Baudelaire – francouzský básník, který bývá označován za „otce dekadence“ a který měl zároveň zásadní vliv i na symbolismus; jeho sbírka Květy zla (1857, Les Fleurs du mal) je považována za základní dílo dekadentní literatury
• Oscar Wilde – anglický spisovatel, známý pro svůj román Obraz Doriana Graye (1891, The Picture of Dorian Gray) a divadelní hry plné cynismu a ironie; jeho dílo zkoumá dekadentní fascinaci krásou, morálním úpadkem a hledáním estetického prožitku
• Joris Karl Huysmans – francouzský autor románu Naruby (1884, À rebours), jenž se stal manifestem dekadentní estetiky; hlavní postava tohoto díla, Des Esseintes, zosobňuje dekadentní životní styl plný izolace, umělosti a estetické rafinovanosti
• Gabriele D´Annunzio – italský básník, spisovatel a dramatik, jehož dílo Rozkoš (1889, Il Piacere) zachycuje dekadentní životní styl se zaměřením na smyslnost, krásu a umělost
• Stanisław Przybyszewski – polský spisovatel a básník, jehož dílo De Profundis (1895) se zabývá temnými stránkami lidské duše a patří k významným příspěvkům evropské dekadentní literatury

Česká literární dekadence

Charakteristika a historický kontext

Česká literární dekadence reflektovala specifika českého sociokulturního prostředí na přelomu 19. a 20. století. Tento směr v české literatuře byl ovlivněn jak domácími, tak zahraničními literárními proudy, přičemž čerpal inspiraci zejména z francouzských a německých dekadentních a symbolistických děl. Zároveň česká dekadence tematizovala národní identitu, duševní krize a únik z realistického zobrazení světa.

Principy české dekadence

• pocit osamělosti a melancholie – česká dekadence se vyznačuje výraznou introspekcí, melancholickým vnímáním života a motivy tragického údělu člověka, který se snaží, ale nedokáže naplnit své ideály
• kult estetismu – stejně jako ve Francii i zde hrála důležitou roli představa umění jako úniku z každodenní reality a hledání krásy v ojedinělých, často až bizarních obrazech
• smyslová intenzita – česká dekadence čerpala inspiraci ze smyslových požitků a z bohatého obrazového vyjadřování
• přesah do mystiky – na rozdíl od západní dekadence měla česká varianta blíže k mysticismu a duchovním otázkám

Představitelé a díla

• Jiří Karásek ze Lvovic – hlavní postava české dekadence; jeho dílo Gotická duše (1900) je považováno za základní projev dekadentního smýšlení; vyniká melancholickou atmosférou, zaměřením na estetiku a hlubokým individualismem
• Arnošt Procházka – básník a kritik, zakladatel časopisu Moderní revue (1894), který se stal platformou pro dekadenty, symbolisty a modernisty; překlady v tomto časopise propojovaly českou a zahraniční dekadenci
• Karel Hlaváček – básník a výtvarník, jehož díla propojují dekadenci a symbolismus; sbírky jako Mstivá kantiléna (1898) a Pozdě k ránu (1896) ztělesňují melancholii, elegickou atmosféru a dekadentní motivy úpadku a smutku; jeho poezie se vyznačuje hudebností, symbolickými obrazy a obrazovou rafinovaností, což ji zároveň řadí mezi významná díla českého symbolismu

Vliv a význam české dekadence

Česká dekadence obohatila literární diskurz o nové formy vyjádření, které výrazně přispěly k rozvoji moderních literárních směrů v Čechách. Kritika tohoto směru jako elitářského a přehnaného často odrážela napětí mezi tradičními a moderními literárními hodnotami v době plné společenských změn.