Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z latinského výrazu figura ⇒ tvar
• spadají do syntaktických zobrazovacích prostředků (definují pořádek slov ve větě)

Figury

Jedná se o zvláštní uspořádání hlásek nebo slov v textu, jež dodávají jazyku umělecké literatury záměrné výraznosti. Jde tedy o zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující určitou myšlenku…

Opakovací (řečnické) figury

Následující (i řečnické) prostředky umocňují, stimulují a podněcují čtenářovu (posluchačovu) pozornost. Říkáme jim proto sugestivní.

• anafora = nejčastější figura založená na opakování – opakování slov na začátku několika veršů nebo na začátku několika po sobě jdoucích vět; opakované slovo je opěrným pilířem, na němž je i větný přízvuk, př. Biebl: Tolik beden čaje. / Tolik kakaových bobů. / Posílá jí bílý tuan. / V každou roční dobu.
• epanastrofa (palilogie) – opakování slov na konci a na začátku verše (větného celku) následujícího; díky tomu se k sobě myšlenky pevněji váží, čímž se zesiluje kompoziční návaznost, př. Čelakovský: Střela ta se zaryla v bílá ňadra, v bílá ňadra prvního Tatařína.
• epifora – opakování stejného slova na konci veršů či vět; opakem anafory, př. Erben: Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce?
• epizeuxis – takzvané zdvojení, kdy se v jedné větě těsně po sobě opakuje určité slovo; naléhavost významu slova je zde dodáno rovněž rytmickou a zvukovou podobou; k této figuře má nejblíže anafora, epifora a epanastrofa, př. Erben: Okolo pole lesa lán, hoj, jede, jede z lesa pán.
• epanadiploze – opakování stejných slov na začátku i na konci souvětí, př. Mír musí být zachován, protože každý z nás potřebuje k životu mír.
• epanalepse – opětovný začátek výpovědi ⇒ opakování stejného slova na začátku věty, př. O rodinu, o rodinu vždy vzorně pečoval a upevňoval její pozici.
• polyptoton – totéž slovo, opakujíc se ve větném celku, ovšem v jiné gramatické formě; asi nejznámější příklad: Klín klínem nevyrazíš. Další příklad: Mluvíte pouze o právech, ale právo přináší také povinnosti.
• polysyndeton – v tomto případě se ve větném celku opakují zejména souřadící spojky, čímž je navozena názornější představa o množství (činností, předmětů, …), rovněž dodává na dynamice a zvyšuje patos řeči, př. Chtějí pracovat a v klidu žít a být šťastnými občany.
• syntaktický paralelismus – opakování téže větné stavby v několika větách, tj. opakují se stejné nebo podobné syntaktické konstrukce, jež následují po sobě; časté využití v agitačních projevech, př. To je právě to, čeho se nám nedostává. To je právě to, čemu se musíme naučit. To je právě to, co postrádá naše ekonomika.; paralelismus lze ještě zesílit, a to například využitím negace, anafory nebo třeba změny modality slovesa (tak, aby druhá forma slovesa zněla kategoričtěji než ta první – př. Taková příležitost se jim nikdy nenaskytla. Taková příležitost se jim ani nikdy naskytnout nemohla.).

Řečnické figury

Následující řečnické prostředky bychom mohli nazvat emfatickými, neboť jejich hlavním znakem je spontánnost (emfáze = citové pohnutí, vzrušení; síla, důraz), jež zasahuje nejen posluchače, ale i samotného řečníka. Jejich typickým využitím jsou zejména agitační či smuteční projevy, tedy projevy citověji zabarvenější.

• řečnická otázka – jedná se o formální, zdánlivou otázku, na níž neočekáváme odpověď; má význam věty oznamovací, vyjadřující nějaké důrazné tvrzení; je podána expresivně (působivě); řečnické otázky jakoby vybízejí posluchače k reakci, i když to není jejich cílem – příklad v literatuře ⇒ Bezruč: Myslíš, kdo doly má, má srdce také, tak jako ty, Maryčko Magdonova? nebo Kdo na moje místo, kdo zvedne můj štít?
• řečnická odpověď – úzce spjata s řečnickou otázkou, na kterou řečník nečeká odpověď ⇒ okamžitě následuje vlastní „řečnická odpověď“, tedy vlastní sdělení, které řečnickou otázku řeší; účelem je dialogizace projevu
• řečnické oslovení (apostrofa) – oslovení věci nebo nepřítomné osoby – příklad v literatuře ⇒ Neruda: Dík budiž vám, zlaté hvězdičky, dík za jeden ze všech darů.
• řečnické zvolání
  • exklamace – formou zvolací věty je vyjádřen emocionální vztah mluvčího k obsahu výpovědi; vyjadřuje např. smutek, radost, odpor… – příklad v literatuře ⇒ Čech: Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů, a budem vojsko netušených sil!
  • deprekace – zvolání, které apeluje, př. Copak mohli nezaměstnaní uživit své rodiny? Pouze živořili!
• apoziopéze – neukončená věta; většinou z citových důvodů nedořečení započaté věty (někdy může dojít pouze k delšímu odmlčení, kdy řečník hledá vhodná slova pro přesvědčivější vyjádření), př. Nejlepší by bylo, kdyby…
• inverze – obvyklý pořádek slov je obrácen (shodný přívlastek je postaven až za určované jméno, nebo – a to méně často – je obsahové jádro věty přeřazeno z jejího konce na začátek) – příklad v literatuře ⇒ Sova: Kachna s peřím zelenavým, jiný příklad ⇒ Znali jsme ho jako člověka, čestného.; hlavním účelem inverze je dramatizace textu