Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Husitská literatura

Husova smrt sjednotila téměř celý národ v odporu proti církvi a urychlila revoluční vření v lidu. Nejrevolučněji si počínala městská chudina v Praze a venkovský lid, strhovaný již delší dobu ohnivými kazateli na cestu revoluce.

K předním organizátorům husitského hnutí patřil geniální vůdce husitských vojsk Jan Žižka z Trocnova. Podle všeho je autorem Vojenského řádu, jakéhosi zákoníku husitských vojsk, v němž od vojáků požaduje přísnou kázeň, ale zaručuje všem bez rozdílu původu stejná práva a vyžaduje stejné povinnosti.

V době husitské se bohatě rozvinul lidový zpěv. Husitská revoluce nadchla lidové tvůrce k mnoha novým písním, jež se staly ve vzrušené době účinným bojovým prostředkem. Většina těchto písní má sice náboženský ráz, používá biblických obrazů, ale pod náboženským zevnějškem se tají politický a sociální podtext.

Mnoho husitských písní se nám dochovalo ve zpěvníku zvaném Jistebnický kancionál. Tento sborník obsahuje také nejslavnější husitskou píseň Ktož sú boží bojovníci, bojový chorál (jednohlasný sborový zpěv) husitských vojsk. Zpívala se za bojů a při slavných vítězstvích nad křižáckými vojsky. Po úvodní části písně, vyzývající k důvěře v Boha, jenž pomůže všem, kteří bojují za pravdu a zákon boží, následují v dalších slokách odborné vojenské příkazy jednotlivým složkám vojska, výzva ke statečnosti, kázni a vzájemné pomoci.

K umělecky nejvyspělejším dílům husitského básnictví patří skladby takzvaného Budyšínského rukopisu. Žaloba Koruny české a Porok Koruny české ku pánóm českým o korunování krále uherského se s rozhořčením obracejí na krále Zikmunda a jeho české stoupence, nepřátele husitů. V Poroku se projevil skladatel jako vlastenec, jenž oslavuje Prahu jako politické a kulturní centrum národa, smýšlí protiněmecky, ale Němce, kteří bojují za stejné společenské ideje, radí milovat.

Rozsáhlou skladbou Budyšínského rukopisu je i Hádání Prahy s Kutnou Horou. Kutná Hora zastupující tábor nepřátel husitů si stěžuje na Prahu, že zavádí v zemi hospodářské, politické i kulturní novoty. Praha vyvrací námitky nepřátel a brání se tím, že dokazuje, co nového a pokrokového přinesla husitská revoluce.

Husitské vítězství u Domažlic roku 1431 oslavil obšírnou latinskou básní Vavřinec z Březové (1370–1437), nadaný básník a kronikář. Třebaže je jeho Báseň vznešené Koruny české (nebo též Píseň o vítězství u Domažlic; Carmen insignis coronae Bohemiae) psaná latinsky, patří k významným dílům husitského písemnictví. Brání ideály husitství a je naplněna vřelým vlasteneckým citem.

Husitské revoluční hnutí zasáhlo hluboce do našeho společenského a kulturního života. Jako hnutí lidových mas pomáhalo češtině k vítězství ve veřejném životě i v literatuře. Čeština zvítězila jako řeč veřejných listin, soudních a sněmovních jednání, městských knih atd.

K hlavním zásluhám husitského revolučního hnutí patří „zlidovění kultury“. Kulturní hodnoty, jež byly až do té doby majetkem bohatých, se staly přístupné lidu. Husitství poskytlo vzdělání ženě, toho času odstrkované a přehlížené. Knižní vzdělání husitských žen překvapovalo i nepřátele.
Husitství zpřístupnilo lidu Bibli, nejčtenější knihu středověkého křesťana. Byla mu nejen pramenem náboženského poznání, ale nezřídka i podnětem k řešení a uskutečňování sociálních reforem.

Na Slovensku nevzniklo sice revoluční lidové hnutí v takovém rozsahu jako v Čechách, avšak přímé akce husitů na Slovensku v letech 1428–1433 budily odpor lidu proti feudálním pánům. Husitské posádky ve slovenských městech pomohly zlomit nadvládu německého měšťanstva a dopomohly slovenským lidovým vrstvám k účasti ve veřejném životě. Zásluhou husitství začal i na Slovensku pronikat do veřejné správy národní jazyk.

Pro všechny své pokrokové prvky se stalo husitství zdrojem a posilou všech novodobých revolučních tradic našeho národa. Kdykoliv lid bojoval proti útisku, nesvobodě a sociální či národní nespravedlnosti, vždy si připomínal statečné husitské předky.

V době obrozenecké zdůrazňovali naši spisovatelé husitské vlastenectví a husitskou statečnost. Žižku oslavil nadšenou básní Óda na Jana Žižku z Trocnova zakladatel první novočeské básnické školy, katolický kněz Antonín Jaroslav Puchmajer.

V revolučním roce 1848 navazovali Karel Sabina, Josef Václav Frič a další opět na husitské tradice. Pokrokoví spisovatelé a umělci 19. století, ať už to byl Bedřich Smetana v hudbě, Josef Mánes, Mikoláš Aleš a Václav Brožík v malířství či Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina, Jaroslav Vrchlický, Alois Jirásek, Svatopluk Čech nebo Josef Svatopluk Machar v literatuře, líčili dobu husitskou jako nejslavnější období českých dějin. Pomáhala jim v tom i pokroková historická věda, hlavně František Palacký ve svých Dějinách národu českého.

Husova osobnost upoutala mnoho spisovatelů, kteří se pokoušeli zobrazit mistra v povídkách, románech i dramatech. Josef Kajetán Tyl napsal drama Jan Hus a Husovy účasti na vydání Dekretu kutnohorského se dotkl ve stejnojmenné povídce. Husitská doba je umělecky nejdokonaleji zachycena v Jiráskových románech a dramatech.

V literární tvorbě v době husitské se nejvýrazněji uplatňoval Petr Chelčický (asi 1390–1460). Pocházel z chudší zemanské rodiny z Chelčic u Vodňan. Vzděláním byl samouk, ale nabyl rozhledu častými rozhovory se soudobými učenci a táborskými kněžími.
Chelčický podrobil středověké společenské zřízení pronikavé kritice. Zásadně odmítal učení církve o rozdělení lidské společnosti na tři stavy (kněžský, rytířský a robotný). Vycházel ze slov Bible o původní rovnosti všech lidí a dokazoval, že tyto nesrovnalosti je nutno odstranit.
Chelčického názory na církev a společnost jsou nejobšírněji vyjádřeny ve dvou nejdůležitějších dílech: v Postile a v Sieti viery pravé. Postila obsahuje úvahy napsané formou kázání. Chelčický vidí ještě ostřeji než Hus protiklady soudobé společnosti. Kněží se podle něho starají jen o hromadění majetku a „kostel sobě zavěsili jako vemeno u krávy, aby skrze něj a skrze svátosti vždy lidi dojili“. Život bohatých pánů je podle Chelčického životem „lenochóv prázdných, ježto leží na lidu robotném, nic nezasluhujíce, ale jako trubci mezi včelami hotově vyžírajíce“. Sieť viery pravé je myšlenkově nejpropracovanějším a nejzralejším dílem Chelčického. Sítí rozumí spisovatel církev a pravou křesťanskou nauku, pomocí které se lidé vytahují z hříchů podobně jako se sítí vytahují ryby z vody. Kacíři a hříšníci jsou ti, kteří svým špatným životem síť trhají.
V myšlenkách Chelčického jsou prvky pokrokové i zpátečnické. Zpátečnický je Chelčický všude tam, kde hlásá pesimismus, odříkání, zásadu neodpírat zlu zlem a kde odmítá státní zřízení a vzdělání. To je důsledek zklamání, jež Chelčický cítil, když byla husitská revoluce poražena u Lipan. Jako jedinečný kritik feudální společnosti předběhl však některými svými myšlenkami dobu. Zejména lze ocenit jeho názor o nutnosti odstranění společenského rozvrstvení, aby se vyrovnaly majetkové rozdíly.