Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

O jazyku obecně

Vznik a vývoj jazyka

Lidská řeč je tak stará jako lidstvo samo. Člověk jí užíval k dorozumívání při lovu, práci, při svém primitivním společenském životě. Původně měl jistě každý lidský kolektiv svůj jazyk. Tyto jazyky byly zprvu velmi jednoduché, obsahovaly jen slova nejnutnější, potřebná v denním životě a měly zcela jednoduchou mluvnickou stavbu. Později s vývojem kmenů vznikaly jazyky kmenové a pak národní.

Jazyk se vyvíjí s rozvojem lidské společnosti a odráží se v něm veškerá lidská činnost a myšlení.

Souhrn všech slov v jazyce nazýváme slovní zásobou jazyka. Ta se mění nejrychleji, neboť každá nová skutečnost musí být určitým způsobem pojmenována. S vývojem společnosti úzce souvisí, že se některých slov přestává užívat, jiná se vytvářejí a některá zase mění svůj význam.

Na vývoj každého jazyka mají bezesporu vliv jazyky jiné, protože prakticky žádný národ nežije izolovaně. Do českého jazyka proniklo mnoho slov z němčiny (musiti ← müssen; šroub ← Schraube), v době národního obrození (konec 18. a začátek 19. století) byla přejata četná slova z jiných slovanských jazyků, zejména z ruštiny a polštiny (vzduch ← vozduh /воздух/), a s rozvojem vědy, techniky a kultury se přejímají slova další (virus; kombajn ← combine; tank; klarinet ← clarinet; džez ← jazz apod.).

Vývoj našeho jazyka samozřejmě neustále pokračuje, vznikají úplně nová slova a některá starší nabývají nového významu. Za ten současný bývá označován jazyk posledního zhruba půlstoletí, respektive jazyk tří žijících generací. Pro současný vývoj češtiny je typická její intelektualizace, a to v souvislosti s vědeckotechnickým pokrokem. Pro poslední desetiletí vývoje národního jazyka je pak příznačná jeho integrace (sjednocování), projevující se postupným stíráním nářečí. Přitom prostředky dříve hodnocené jako nespisovné se někdy stávají spisovnými (taky místo též; péct místo péci apod.). A jak již bylo zmíněno výše, podstatnou vývojovou tendencí je přejímání slov z jiných jazyků.

Čeština současné doby není statická, naopak, je dynamická, vyvíjí se. Je třeba ji chápat jako vývojovou etapu mezi češtinou dob minulých a češtinou budoucích pokolení…

Náš národní jazyk a jeho historie

Naší mateřštinou je český jazyk. Tímto jazykem myslíme, jím se dorozumíváme s příslušníky našeho národa. Českým jazykem mluvili naši předci a jím byly od dávných dob do psány písemné památky, jež nás seznamují s naším národním vývojem. Česky budou mluvit a psát i naše příští generace.

Člověk se ovšem se znalostí svého mateřského jazyka nerodí – na svět přichází jen s jistým předpokladem, schopností si některý z lidských jazyků osvojit, naučit se mu. Naučí se pak pochopitelně tomu, jenž slyší ve svém blízkém okolí. Ten pak pro něj představuje jeho jazyk mateřský a spojuje ho po celý život s národním kolektivem, jemuž je tento jazyk společný.

Český jazyk, náš mateřský jazyk, je tedy jakýmsi pojítkem mezi všemi příslušníky národa a výrazem národní jednotky. Svou rodnou řečí se odlišujeme od jiných národů. Proto je nám čeština jazykem národním, podobně jako je třeba slovenština národním jazykem Slováků.

Jazyk, jehož se užívá v novinách, ve škole, na přednáškách, v divadle, v rozhlase či v televizi, je nejdokonalejším útvarem našeho národního jazyka a nazývá se spisovný jazyk. Spisovná čeština je jednotná na celém našem území. Nicméně, na různých místech naší vlasti se ještě dnes můžeme setkat i s různými druhy místních nářečí. Jde o jazykové útvary, které jsou omezeny určitým zeměpisným místem (nářečí hanácké, chodské, lašské…). Na velké části našeho území, zejména v Čechách, však rozdíly mezi nářečími již ve značné míře zanikly a hovoří se takzvanou obecnou češtinou.

První stopy českého spisovného jazyka lze najít jako vpisky jednotlivých českých slov v latinských rukopisech z 11. století. Nejstarší písemně dochovanou celou českou větou je český přípisek v latinské zakládací listině kapituly litoměřické (samotná listina pochází z roku 1057, přípisek pak z počátku 13. století): Pauel dal geſt ploſcoucich zemu Wlah dalgeſt Dolas zemu bogu iſuiatemu ſcepanu ſe duema duſnicoma boguceu a ſedlatu. (přepis: Pavel dal jest Ploškovicích zem’u, Vlah dal jest Dolas zem’u Bogu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú a Sedlatú.)

České texty se až do konce 13. století vyskytují jen zřídka a byly psány takzvaným primitivním pravopisem, kdy si písař vystačil s repertoárem písmen latinské abecedy. Z té doby se jako vzácné památky dochovaly písně Hospodine, pomiluj ny! a Svatý Václave!

Ve 14. století se čeština šíří z klášterů a z církevních kruhů vůbec i na královský dvůr, k šlechtě a dále k měšťanstvu. Velkou pozornost věnoval českému jazyku Jan Hus, jenž dokonce zasáhl do vývoje českého pravopisu – místo pravopisu spřežkového navrhl takzvaný pravopis diakritický, tj. užívání rozlišovacích znamének (čárky, háčky – původně tečky nad souhláskou), např. cz ⇒ č; ii ⇒ í; Czeskaa Liipa ⇒ Česká Lípa apod.

Prudký rozvoj zaznamenala čeština v době humanismu. Čeští humanisté jazyk v bohaté česky psané literatuře vědomě obohacovali o nová slova a rozvíjeli jeho větnou stavbu, užívali složitých, dlouhých souvětí. Takový byl například i způsob vyjadřování Jana Amose Komenského. Už v 16. století vzniklo i několik mluvnic. Za nejdokonalejší se pokládá jazyk Bible kralické (1579–1593).

Další rozvoj spisovné češtiny se zpomalil po bitvě na Bílé hoře roku 1620, která znamenala konec samostatnosti našeho národa, nastolení vlády cizinců a postupné poněmčování. V 17. a 18. století došlo proto ke snižování počtu lidí, kteří užívali spisovného českého jazyka. Česky tehdy mluvily pouze nižší vrstvy ve městech a venkovský lid.

Po době temna začalo nové období spisovné češtiny, a to v době obrozenecké na konci 18. století a v první polovině 19. století. Zrušení nevolnictví v roce 1781 umožnilo hromadné stěhování českého obyvatelstva z venkova do měst. To zřetelně posílilo českého ducha v poněmčených městech a vytvořilo tak jeden z důležitých předpokladů pro zformování novodobého českého národa. Vhodným nástrojem se měl stát rozvinutý spisovný jazyk, a proto se v té době věnovala hlavní pozornost jeho vytvoření. Velkou zásluhu na tom měli Josef Dobrovský a Josef Jungmann.

Od poloviny 19. století ve spisovném jazyce ustupuje knižní, archaický slovník i větná skladba. Do vývoje již rovněž zasahuje nově vznikající spisovná čeština hovorová…

Přirozený jazyk

Dorozumívat se o všech jevech, nezřídka značně složitých, s nimiž se lidé setkávají a kterými se zabývají, umožní jenom systém přirozeného jazyka. Přirozenými jazyky jsou ty, jež si jednotlivá lidská společenství spontánně vytvořila v průběhu svého vývoje. Avšak vedle jazyků přirozených si lidská společnost sestavila pro různé speciální potřeby i jazyky zvláštní neboli umělé (např. znaky používané v matematice či chemii, nebo pomocné jazyky zkonstruované pro usnadnění mezinárodní komunikace – př. esperanto).

Jazyky ve světě

Na světě existuje několik tisíc jazyků. Přesný počet můžeme určit jen stěží, neboť zejména u jazyků černošských a u indiánských kmenů jde sotva rozlišit, co lze považovat ještě za samostatný jazyk a co už jen za nářečí. Ba co víc, u některých jazykových společenství nebyly dorozumívací prostředky doposud popsány vůbec.

Příbuzné jazyky jsou takové, které se vyvinuly z jednoho jazykového základu. Dohromady pak tvoří takzvané jazykové rodiny. Čeština a slovenština patří k jazykům slovanským, které se pak dále dělí do několika podskupin. Ze všech slovanských jazyků je češtině nejblíže právě slovenština, a proto si většina Čechů a Slováků snadno rozumí.