Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Divadlo v Latinské Americe

Na americkém kontinentu, především v jeho střední a jižní části, existovaly před příchodem Evropanů organizované státní celky s vyspělými a osobitými kulturami, jejichž součástí byly bez pochyby také tance, hudba a přinejmenším praformy dramatu. Alespoň částečnou představu o jejich podobě si lze učinit na základě dochovaných skromných informací o divadelních projevech v říši Inků, která se rozkládala na území dnešního Peru a prožívala největší rozkvět od 1. poloviny 15. století do poloviny 16. století.

Na dvoře vládnoucího panovníka byly o slavnostech předváděny bojové hry (pantomimická znázornění bojových triumfů doprovázená zpěvem) a historické hry o životě a činech bývalých vládců incké říše. Herci nebyli obyčejní lidé, nýbrž příslušníci královské rodiny a šlechtici. Hry se skládaly z pantomimických dialogů a hudebně podbarvených epických zpráv. Vedle vážných her – tragédií (wanka) se pro pobavení panovníka a jeho dvora předváděly i veselé výstupy – komedie (arámoay), v nichž vystupovali v komických zvířecích kostýmech a maskách vybraní poddaní. O lidovém dramatickém umění, jež se rozvíjelo mimo královský dvůr předincké kultury, není nic známo. Obdobné divadelní projevy dvorské kultury lze předpokládat i u jiných starých amerických civilizací – například mayské a aztécké.

V 16. století se otevřela nová kapitola dějin divadla na území Střední a Jižní Ameriky. Dobyvatelé v čele s katolickými misionáři učinili vše, aby rozvrátili kultury původních indiánských obyvatel. Na druhé straně pak zejména v 17. století využili jezuité vrozeného mimického a hudebního talentu Indiánů k provozování náboženských her s náměty ze života svatých, kterými propagovali katolické náboženství. Koloniální úředníci a vojáci, pocházející většinou ze Španělska, přinášeli s sebou divadlo z Evropy. V 17. a 18. století se ve správních střediscích na území dnešních států Chile, Peru, Mexiko, Brazílie a Argentina provozovala zprvu ochotnická, později profesionální představení her a oper evropských autorů, a byla otevřena první stálá divadla (například roku 1672 v Mexiku, v roce 1748 v Rio de Janeiru a roku 1783 v Buenos Aires). Počátkem 19. století, kdy se španělská koloniální říše rozpadla, začaly vznikat samostatné národní divadelní kultury (chilská, argentinská, brazilská, mexická aj.), které se v hlavních rysech svého vývoje stále více řídily evropským vzorem.

Ve 20. století se divadlo Latinské Ameriky rozvíjí již samostatněji, na Evropě nezávisleji. Nezřídka čerpá podněty z kulturních tradic domácího indiánského obyvatelstva a dokonce prostřednictvím svých dramatiků (například Guilherme Figureido) proniká do divadel jiných kontinentů. Po druhé světové válce přispěla Latinská Amerika k obohacení světového tanečního divadla prostřednictvím takzvaného choreografického divadla.