Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• počátky písemnictví jsou u nás spojeny s existencí Velké Moravy (na pozvání knížete Rastislava přicházejí roku 863 Cyril a Metoděj)
• Cyril (Konstantin) vytvořil první slovanské písmo – hlaholici; a staroslověnština (stará církevní slovanština) byla uznána za bohoslužebný jazyk
• v 10. století se na našem území rozvíjí vedle staroslověnské kultury i ta latinská; souběžně vznikají díla staroslověnská (Legenda o sv. Václavu) i latinská (Kristiánova legenda)
• od 11. století vítězí latina nad staroslověnštinou
• a na přelomu 13. – 14. století se už rozvíjí i literatura psaná česky

Kulturním přesunem od východu k západu a přenesením střediska do Čech bylo rozhodnuto o spisovném jazyku. Stal se jím jazyk v Čechách. Aby se čeština mohla stát jazykem spisovným, potřebovala především obohacení o výrazy, kterými by stačila vyjadřovat věci a představy vyššího kulturního života, jak to vyžadovala tehdejší křesťanská kultura.

K obohacení češtiny přispěla nejvíce latina, z níž čeština přejímala nová slova, která si přizpůsobovala nebo podle nich dále tvořila. Ohebnost získávala čeština množícími se pokusy o vlastní vyjadřování latinských předloh.

Důležité pro český jazykozpyt jsou takzvané glosy, tj. vpisované překlady některých slov a obratů latinského textu nebo české poznámky k němu. Vyskytují se od začátku 12. století.
Souvisle se překládaly hlavní modlitby (Otče náš aj.) pro věřící laiky a důležité části Bible (žaltáře, evangeliáře).

Nejpozději ve 12. století vznikl po delším vývoji první samostatný „plod českého ducha“, duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny! a ve 13. století Svatý Václave!

Na dlouhém vývoji písně Hospodine, pomiluj ny! jsou patrné tři stupně. Nejstarším jejím jádrem je trojnásobné zvolání „Krleš!“, jež je českým přizpůsobením obřadní řecké invokace „Kyrie eleison. Christe eleison.“ (Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se.) Toto zvolání bylo později rozvedeno (přeloženo) českou větou (Hospodine, pomiluj ny…) a posléze byla připojena samostatná část, projev tvůrčí činnosti, prosby za spásu duše, dostatek a úrodu v zemi. V podstatě stejný vývoj (překlad spojený se samostatným pojetím a zpracováním) měla většina našich staročeských skladeb.

Umělejší je píseň Svatý Václave! o 3 strofách (2 nové strofy – „Maria, matko žádúcie“ a „Ty jsi dědic české země“ – přibyly někdy na počátku 15. století); některé verše jsou sdruženy asonancí.

Tyto písně se zpívaly při slavnostních příležitostech, například při korunovaci, před bitvou a při procesích. Hospodine, pomiluj ny! později dokonce i v kostele. Jiné české duchovní písně uvedlo do chrámu teprve husitství.