Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Národní obrození na Slovensku

Lidový základ slovenského národního obrození

Koncem 18. století a v první polovině 19. století docházelo i v Uhrách k důležitým změnám v hospodářském, společenském a kulturním životě. Tyto změny souvisely s rozkladem feudálního společenského zřízení a s nástupem kapitalismu. Šlo o období utváření novodobého slovenského národa.

Vedoucí složky feudální společnosti (šlechta a vysoké duchovenstvo) zapřely svůj národní původ a hlásily se k silnějšímu maďarskému hnutí. Oporou vznikajícího slovenského národního hnutí nemohlo být ani měšťanstvo, jelikož bylo většinou maďarské nebo německé. Věrný zůstal své národnosti hlavně venkovský lid. Jedinými uvědomělými činiteli slovenského národního obrození byli vzdělanci, kněží a učitelé lidového původu. Vyvinuli neobyčejné úsilí, aby povznesli slovenský lid hospodářsky, společensky i kulturně.

První uzákonění spisovné slovenštiny

Významným kulturním činem v prvním období slovenského národního obrození bylo uzákonění domácího jazyka za spisovný jazyk.

První se o to pokusil Jozef Ignác Bajza, ale jeho spisovný jazyk se neujal.
Podařilo se to až Antonovi Bernolákovi (†1813), jenž podepřel nový spisovný jazyk důkladnými pracemi jazykovědnými. Odůvodnil potřebu spisovné slovenštiny a vydal její gramatiku i velký pětijazyčný slovník (Slovár slovensko-česko-latinsko-německo-uherský).
Základem tohoto spisovného jazyka byla západoslovenská nářečí, neboť západní Slovensko mělo už dlouho důležité hospodářské, politické a kulturní postavení v Uhrách (Bratislava byla korunovačním městem, Trnava kulturním a hospodářským střediskem).

Uvedení lidového jazyka do literatury vzbudilo odpor konzervativních kruhů. První knihu v tomto spisovném jazyku církev dokonce zabavila. Nový spisovný jazyk úspěšně uváděl do života spolek Slovenské učené tovarišstvo. Celonárodním se nestal, jelikož se až do Štúrova vystoupení používalo ještě češtiny (takzvané bibličtiny, bohoslužebného jazyka evangelíků).

Hlavními představiteli slovenské osvícenské literatury byli Jozef Ignác Bajza a Juraj Fándly.
Jozef Ignác Bajza (†1836) pronikavě zasáhl do literatury svým průbojným dílem, dvousvazkovým románem René mládenca príhody a skúsenosti. Zachytil v něm pravdivě bídu lidu a přepychový život pánů.
Juraj Fándly (†1811) je příkladným typem národního buditele, jenž celý svůj život věnoval lidu. Do literatury vstoupil odvážným dílem Dúverná zmlúva medzi mníchom a diablom. Formou rozhovoru mnicha s ďáblem, který představuje osvícensky smýšlejícího člověka, schvaluje církevní reformy Josefa II. Církev knihu zabavila a zakázala Fándlymu psát. Ten však neposlechl a začal vydávat řadu poučných zemědělských spisů pro lid (např. Pilný domajší a poľný hospodár). Byl horlivým vlastencem, své knihy věnoval „slavnému slovenskému národu“.

Ve dvacátých letech 19. století se začíná nové období slovenského národního obrození. Nastupuje generace Jána Kollára, Pavla Josefa Šafaříka a Jána Hollého. První dva měli významný podíl i na českém národním obrození. Ján Hollý je prvním velkým slovenským básníkem.

Ján Hollý (1785–1849) byl knězem v Madunicích u Piešťan. První básnicky opěvoval slovenskou a slovanskou minulost v bohatýrských eposech podle antických vzorů. Jsou to eposy Svätopluk z dějin Velkomoravské říše, Cirillo-Metodiáda o působení Cyrila a Metoděje na Slovensku a epos Sláv ze slovenského dávnověku. Hollého poezie je vyvrcholením klasicismu ve slovenské literatuře. Klasicistou je však jen po stránce formální, ideje jeho děl jsou nové, obrozenecké. Odhalují slavnou slovanskou minulost, posilují slovanské národní povědomí a národní hrdost.
Kromě hrdinských zpěvů psal Hollý selanky, žalozpěvy i ódy. První uvedl do literatury slovenské lidové postavy a první opěvoval krásy slovenské přírody. Avšak v duchu klasicismu i tyto obrazy umísťoval do slovanského dávnověku. Celé jeho dílo je psáno časomírou.

Vlastenecké divadlo

Do třicátých let 19. století spadají i počátky slovenského vlasteneckého divadla. Nejúspěšnějším slovenským dramatikem byl Ján Chalupka. Napsal několik veseloher, z nich nejúčinnější je hra Kocúrkovo alebo Len aby sme v hanbe nezostali (1830). Zesměšňuje v ní maloměšťácké předsudky, mamonářství, klevetnictví a národní neuvědomělost. Hra se uvádí s úspěchem dodnes.