Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Valenční syntax = schopnost slova (zvláště slovesa) vázat na sebe větné členy s určitým významem a v určitém tvaru

Teorie valence

Na rozdíl od klasické větné skladby, která za nejdůležitější větotvorný prvek považuje základní skladební dvojici (tj. podmět a přísudek), je valenční větná skladba založena na skutečnosti, že slovesa předpokládají určité rozvití některým větným členem, aby mohla být mluvnicky plně funkční.

(já) Odnesl jsem si ze školy starý cvičební úbor.

Např. odnést musí někdo něco odněkud. Sloveso „odnést“ tedy očekává přítomnost podmětu, příslovečného určení místa a předmětu ve čtvrtém pádě.

(já) Včera jsem si odnesl (ze školy) starý cvičební úbor domů.

Odnést něco je jistě možné i někam a někdy, sloveso „odnést“ na sebe může tedy vázat ještě další příslovečné určení místa a příslovečné určení času, přesto nejsou tyto členy nezbytně nutné k jeho správné mluvnické funkci.

Schopnost vázat na sebe různé větné členy, které ale nemusí být vždy nutné pro mluvnickou správnost věty, se nazývá valenční potenciál.
Schopnost vázat na sebe rozvíjející větné členy mají i jména, jejich rozvíjení však není valenční – jsou mluvnicky plně funkční i nerozvité.

Koupila jsem si krásné letní květované šaty s tulipánovou­ sukní.

Zde je slovo „šaty“ rozvito hned čtyřmi přívlastky, ani jeden ale není nutný ke správné mluvnické funkci podstatného jména „šaty“.

Je to do morku kostí zlý člověk.

Zde slovo „člověk“ bez přívlastku zlý sice působí poněkud nesmyslně, mluvnicky je ale plně funkční.

Základová větná struktura

Základová větná struktura (ZVS) je kostra věty sestávající pouze ze slovesa a jeho rozvíjejících členů (ve valenční syntaxi pokládáme podmět za člen podřízený slovesu), které jsou nutné pro zachování mluvnické správnosti věty.

(my) Předevčírem jsme ve škole psali nehlášenou písemnou práci z dějepisu.

Zde ZVS tvoří pouze přísudek „psali jsme“, nevyjádřený podmět (my) a předmět „práci“.

Typy ZVS podle kombinace větných členů vážících se valenčně na sloveso se nazývají gramatické větné vzorce (GVV) a jsou vždy charakteristické pro daný jazyk. V češtině jich existuje celkem pouze sedmnáct, jedenáct s verbálním a šest s verbonominálním přísudkem. Větnými členy nutnými k mluvnicky správné funkci slovesa mohou být podmět, předmět, doplněk a příslovečné určení.

Verbální
P (Prší.) ← zde je ZVS pouze přísudek, nemá valenční potenciál vázat podmět, jedná se tedy o větu jednočlennou
S – P – ADV (Nepál leží v Asii.)

Verbonominální
P (Je nádherně.)
P – ADV (Na hřbitově je zima.)

Druhy větných členů

Konstitutivní (základové) větné členy jsou ty, které se váží na sloveso a přímo se tak podílejí na vzniku věty tím, že naplňují jeho valenční potenciál.
Mohou být obligatorní (nutné), ty jsou součástí základové větné struktury (např. Odnesl si úbor ze školy.), nebo potenciální (možné), ty se sice váží na sloveso, ale věta funguje mluvnicky i bez jejich přítomnosti (např. Včera si odnesl úbor ze školy domů.).

Fakultativní (nezákladové) větné členy jsou ty, které se neváží k přísudkovému slovesu, neúčastní se základové větné struktury (např. Nakonec všechno nechal na dobrém příteli.).

Poznámka k valenční syntaxi

Valenční syntax funguje pouze v mluvnicky ucelené větě. Výpustky obligatorních větných členů známých z kontextu je běžné nejen v hovoru, nýbrž i v psaném textu. Tyto výpustky je pro valenční rozbor věty nutné doplnit.

Odnesl si cvičební úbor domů.

Zde chybí obligatorní příslovečné určení místa „odkud“.

Stejně tak nedokáže valenční syntax rozebrat větu s přísudkem v trpném slovesném rodu – takovou je nutné upravit do rodu činného.

Stůl byl převrácen. → Někdo převrátil stůl.

Nyní již lze určit GVV S – P – O.