Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. Parataxe (souřadnost)

Parataktické, neboli souřadné, jsou takové větné členy nebo věty, které na sobě nejsou závislé a jsou schopny samostatné existence.
Větné členy v parataktickém vztahu tvoří skladební skupinu.

Jablka, hrušky a kdoule jsou malvice. ← jablka + hrušky + kdoule

Souvětí, ve kterém jsou mezi všemi větami pouze parataktické vztahy, je souvětí parataktické.
Parataktický vztah nemusí být jenom mezi dvěma větami hlavními, ale i mezi větami vedlejšími.
Zpravidla parataktické jsou mluvnické vztahy apozice (přistavování) a koordinace (přiřaďování).

1.1. Apozice (přistavování)

Apozice je vztah mezi větnými členy, které všechny (každý různým způsobem) popisují tutéž skutečnost.

Karel IV., římský císař, český král, je nazýván otcem vlasti. ← Karel IV. + římský císař + český král

Druhy apozice:

1. zařaďující, hodnotící (malvice, znak čeledi růžovitých)
2. konkretizující, výčtová (malvice, např. jablka, hrušky nebo kdoule) – typické uvození např., kupř.
3. vysvětlující (malvice, nepravé plody vzniklé zdužnatěním květního lůžka) – typické uvození tj., tzn.
4. opravující (bobule, vlastně malvice, hlohu)

V grafickém větném rozboru se značí mluvnický vztah apozice trojitou sponou.

1.2. Koordinace (přiřaďování)

Koordinace je vztah mezi větnými členy nebo mezi souřadnými větami, které tvoří jakýsi výčet různých skutečností.

Nejen třešně, pomeranče nebo jiné měkké ovoce, ale i okvětní plátky růží nebo fialek se nakládají do cukru. ← (třešně + pomeranče + jiné ovoce) + (okvětní plátky (růží + fialek))

Otevřel dveře. Vyšel ven. Zase je (dveře) za sebou zavřel. → Otevřel dveře, vyšel ven a zase je za sebou zavřel.

Druhy koordinačních poměrů mezi větami:

1. slučovací – větné členy nebo souřadné věty v souvětí bývají spojeny beze spojky pouze čárkou, nebo spojkami a, i, nebo, ani bez čárek; tyto spojky se vyskytují i u jiných koordinačních poměrů, ale tam je vždy předchází čárka
2. odporovací – ale, avšak, však, jenže, nýbrž
3. stupňovací – ba i, dokonce, nejen – ale
4. vylučovací – nebo, anebo, či, sice (př. Doliješ a nepřeliješ, sice přijdeš o hlavu!), buď – nebo/anebo
5. důvodový – neboť, totiž, však
6. důsledkový – (a) proto, (a) tedy, tudíž, (a) tak

2. Hypotaxe (podřadnost)

Hypotaktický vztah mezi větnými členy váže rozvíjející větný člen k členu řídícímu. Rozvíjející člen je na řídícím členu závislý a není bez něj schopen samostatné mluvnické ani významové existence.
Řídící a rozvíjející větný člen spolu tvoří skladební dvojici.

Moje mladší sestra si přeje od Ježíška mrkací panenku.

sestra ← mladší
sestra ← moje
přeje si ← od Ježíška
přeje si ← panenku
panenku ← mrkací

Souvětí je hypotaktické, pokud je v něm alespoň jedna věta vedlejší. Věta vedlejší je taková věta, která se váže hypotakticky na větu řídící a nahrazuje v ní některý větný člen. Větou řídící může být věta hlavní, nebo jiná věta vedlejší.
Vždy hypotaktické jsou mluvnické vztahy predikace a determinace.

2.1. Predikace (přisuzování)

Predikace je hypotaktický (podřadící) vztah mezi podmětem a přísudkem, řídícím členem je podmět.
Predikace je jediným mluvnickým vztahem větotvorným.
Přísudek je s podmětem ve shodě, přijímá některé jeho mluvnické kategorie: rod, číslo a životnost.
Větné členy v mluvnickém vztahu predikace tvoří základní stavební dvojici.

V grafickém větném rozboru se značí vztah predikace dvojitou sponou.

Druhy přísudku:

• Slovesný (verbální) přísudek je vyjádřen slovesem plnovýznamovým nebo modálním slovesem a infinitivem. V prvním případě se jedná o přísudek jednoduchý, ve druhém o složený. (Učitel učí. Učitel by měl mít přirozenou autoritu.) Je-li složený slovesný tvar jedinou součástí přísudku, jedná se přesto o přísudek jednoduchý. (Kdybychom nebyli bývali o prázdninách lenošili, uměli bychom větnou stavbu už v září.) V souvětí se predikace vyskytuje mezi vedlejší větou přísudkovou a její větou řídící. Vedlejší věta přísudková zastupuje jmennou část přísudku jmenného se sponou.
• Jmenný se sponou (verbonominální) přísudek je tvořen sponovým slovesem (být, bývat, stát se, stávat se a jejich protějšky s předponou ne-) a jménem (podstatným, přídavným, nebo zájmenem, vzácně číslovkou, velmi výjimečně jiným slovním druhem vystupujícím významově jako lingvistické konkrétní slovo, nikoli jako jeho význam) vyjadřujícím vlastnost podmětu.
  • Obloha byla jako vymetená. → Obloha byla, jako by ji vymetl. (byla vymetená je přísudek jmenný se sponou)
  • Nahrazením podmětu vzniká věta podmětná. Odpovídá na otázku „kdo, co, jaká věc?“ (Kdo chybí, ať se přihlásí.)
  • Jmenný přísudek vzniká z přísudku jmenného se sponou odstraněním spony. Uplatňuje se především v heslovitých rčeních. (Škola základ života.; Kniha přítel člověka.; Mladost – radost.)

2.2. Determinace (určování)

Determinace je vztah mezi řídícím větným členem, rozvíjejícím větným členem, nebo vedlejší větou. Rozvíjející větný člen, který se váže k členu řídícímu vztahem determinace, blíže určuje vlastnosti nebo okolnosti členu řídícího.
Ve vztahu determinace jsou k řídícímu členu předmět, příslovečné určení, doplněk a přívlastek.

V grafickém větném rozboru se značí vztah determinace jednoduchou sponou se šipkou orientovanou k řídícímu větnému členu.
Postupně rozvíjený větný člen – tedy takový, který je významově úzce spjat s některým svým rozvíjejícím členem a spolu s ním je dále rozvit – se značí zarámečkováním členu řídícího spolu s členem rozvíjejícím.

První zimní olympijské hry. ← (první → zimní → olympijské → hry)

Druhy determinace:

1. kongruence (shoda)
   • rozvíjející větný člen přijímá mluvnické kategorie členu řídícího
   • členem řídícím je jméno (substantivum, adjektivum, nebo pronomen)
   • členem rozvíjejícím může být přívlastek shodný (atribut kongruentní – ATK), nebo doplněk shodný (atribut verbi kongruentní – ATVK)
2. rekce (řízenost)
   • rozvíjející větný člen nepřijímá mluvnické kategorie členu řídícího, přesto je k němu připojen významově velmi těsně
   • členem řídícím je sloveso, přídavné jméno, nebo podstatné jméno
   • podle řídícího členu se dělí rekce na slovesnou (verbální) a jmennou (adjektivní a substantivní)
   • rekcí verbální se váže předmět nebo doplněk ke slovesu, rekcí adjektivní a substantivní se váže přívlastek neshodný ve druhém pádě k řídícímu jménu (teorie relativity)
3. adjunkce (přimykání)
   • nejvolnější determinující vztah, rozvíjející člen nepřijímá mluvnické kategorie členu řídícího
   • členem rozvíjejícím může být příslovečné určení, neshodný přívlastek, nebo neshodný doplněk (typ „jako něco“, „za něco“ → Lidé mě považují za blázna.; Pracuji jako učitelka.)
   • snadno se splete s příslovečným určením způsobu, příp. míry: Pracuji jako blázen.; dále typ infinitivu vážícího se ke slovesu smyslového vnímání s předmětem: Viděl ho přicházet.; ke slovesu se doplněk váže vždy adjunkcí

Determinující vedlejší věty vznikají náhradou některého větného členu, jenž se váže k řídícímu členu vztahem determinace. Vznikají tak vedlejší věty:

1. předmětné – koho, co, jakou věc?
2. přívlastkové (vztažné) – jaký, který, čí? (Ten záhonek, který jsem včera osázela maceškami, mi přes noc rozhrabali krtci. → Pozor, přívlastková věta se může na první pohled tvářit jako věta předmětná, pokud nahrazuje přívlastek neshodný.)
3. vzniklé nahrazením příslovečného určení:
   • časové – kdy? (Když můj prapradědeček chodil do školy, psali ještě prvňáčci na břidlicové tabulky. → za mého pradědečka)
   • místní – kde, kam, kudy, odkud? (Dostali se, kam lidská noha doposud nevkročila. → na člověkem nepoznamenané mís­to)
   • způsobové – jak? (zde pozor na zrádný spojovací výraz „co“ v hovorové konstrukci, např. Co to dá.)
   • měrové – kolik, do jaké míry, jak moc? (Nacpal si kapsy, až mu praskaly.)
   • příčinné – proč? → protože (ale pozor, spojka neboť je souřadící)
   • účelové – proč? → aby
   • přípustkové – přestože, ačkoli
   • podmínkové – za jaké podmínky? (Nebude-li pršet, nezmoknem. A když bude pršet, zmokneme.)

Dále existují další příslovečná určení (PU), která se do věty vedlejší netransformují:

• PU prostředku – Psát perem.
• PU výsledku děje – Jez do polosyta, pij do polopita.; Dospět v muže.
• PU původce a původu – Vonět po fialkách.; Zdědit po dědečkovi.; Být zničen bouří.
• PU průvodních okolností – Přišla mu otevřít v županu. → Přišla mu otevřít a měla u toho na sobě župan.; odlišuje se od shodného doplňku (Přišla mu otevřít nahá.) absencí shody
• PU zřetele – vyjadřuje hledisko (Na začátečníka je to dobrý výkon.; Tento týden bude teplotně podprůměrný. → tzn. z jiného hlediska než z hlediska teploty může být velmi nadprůměrný, může např. svítit sluníčko, i když bude zima)
• PU společenství – Tatínek šel do divadla s maminkou.