Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zájmena (pronomina) jsou slova, která sama neoznačují osobu, zvíře, věc nebo vlastnost, nýbrž jen zastupují příslušná podstatná a přídavná jména, popřípadě určitou nebo neurčitou osobu, věc nebo vlastnost jen naznačují nebo na ně odkazují anebo vyjadřují vztah osoby mluvící k nim; teprve ze situace vyplývá, o kterou osobu, věc nebo vlastnost jde.
Jednoduše řečeno, zájmena příslušná jména zastupují nebo na ně ukazují.

Zajímavost (název): užívá se jich „za jména“ ⇒ zájmena

Druhy zájmen

Podle významu rozeznáváme tato zájmena:

1. osobní (+ zvratné zájmeno)
2. přivlastňovací
3. ukazovací
4. tázací
5. vztažná
6. neurčitá
7. záporná

Různé významy zájmen vyjadřují různý vztah osoby mluvící k osobě, věci nebo vlastnosti naznačené zájmenem; zájmenem ukazovacím na ně ukazujeme, tázacím se po nich tážeme apod.

Zájmena osobní

Osobní zájmena vyjadřují první, druhou nebo třetí osobu:

• pro první osobu je zájmeno já, my; označujeme jím sami sebe (mluvčího)
• pro druhou osobu je zájmeno ty, vy; označujeme jím osoby, s nimiž mluvíme (s kterými mluví mluvčí)
• pro třetí osobu je zájmeno (on), jeho, jemu, mu...; označujeme jím osoby nebo věci, o kterých mluvíme

Zvratné zájmeno (si, sobě, sebe…) označuje vztah k osobě nebo věci, jež je v téže větě podmětem, a to bez rozdílu, zda jde o osobu první, druhou nebo třetí (1. pád vůbec nemá).
Například: Poznejme sami sebe! – Kritizuj sebe upřímně! (Ale: Tebe jsem nepoznal. – Však mě poznáš.) – Obě vesnice byly od sebe vzdáleny na dvě hodiny cesty. (Ale: Od nich na 5 hodin cesty bylo okresní město.)

Prvního pádu osobních zájmen užíváme jako podmětu (takzvaného zájmenného podmětu) ve větě jen tam, kde je ho třeba pro důraz nebo pro srozumitelnost.

Zájmena přivlastňovací

Přivlastňovací zájmena jsou ta, kterými přivlastňujeme osobě první, druhé nebo třetí anebo podmětu v kterékoliv osobě.

První osobě přivlastňují zájmena můj, náš, druhé zájmena tvůj, váš, třetí zájmena jeho, její, jejich.
Jen jedné třetí osobě ženské se přivlastňuje zvláštním přivlastňovacím zájmenem (její), které se skloňuje jako přídavné jméno jarní. Třetí osobě mužského a středního rodu se přivlastňuje neměnným tvarem jeho a třetí osobě v množném čísle kteréhokoliv rodu neměnným tvarem jejich.
Například: K jeho bratrovi, sestře, bratrům; k jejich bratrovi, sestře, bratrům; ALE k jejímu bratrovi; k její sestře; k jejím bratrům.

Důležité: z jejích knih (= ze sestřiných knih ⇒ dlouhé, měkké i), ALE z jejich knih (z knih sester ⇒ krátké, měkké i)

Kterékoliv osobě, je-li v téže větě podmětem, přivlastňuje zvratné přivlastňovací zájmeno (svůj) – například: mám rád svou matku; máš rád svou matku atd.
Zájmena náš (váš) užijeme namísto zvratného přivlastňovacího zájmena svůj tehdy, když podmět (my, vy) nezahrnuje všechny ty, jimž se něco přivlastňuje. Stejně tak neužijeme zvratného přivlastňovacího zájmena tam, kde by to vadilo srozumitelnosti.
Například: Slibujeme (my vojáci), že naši vlast (tzn. všech Čechů) ubráníme. – Děkujeme vám za rychlé vyřízení naší žádosti (tj. že jste vyřídili naši žádost, jíž jsme podali my, nikoliv vy).

Přivlastňovací význam mají také zájmena čí, něčí.

Poznámka: Zpravidla v dopisech se často píše osobní a přivlastňovací zájmeno druhé osoby, kterým se obracíme k čtenáři, s velkým písmenem (Ty, Vy, Tvůj, Váš).

Zájmena ukazovací

Ukazovací zájmena jsou ta, kterými v řeči ukazujeme na určitou osobu, zvíře, věc nebo vlastnost. Jsou to zájmena: ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám.

Ukazovací zájmena ten, tento, onen občas jen odkazují nebo upozorňují na něco, o čem byla nebo bude řeč. Tento význam má zájmeno ten rovněž u třetího stupně přídavných jmen.
Například: Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. – Jsem toho názoru, že bys mohl mít úspěch. – To je ta nejlepší jakost, která se vyrábí.

Ukazovací zájmeno ten mívá také „citový význam“, vyjadřuje se jím citové zaujetí mluvčího, zvláště v projevech hovorových.
Například: Ta naše maminka je ale starostlivá. – Dej si dolů ten kabát! – Ten je panečku opálený!

Zájmena tázací

Tázací zájmena jsou ta, kterými se tážeme po osobě, věci nebo vlastnosti, abychom jimi doplnili svou znalost něčeho. Jsou to zájmena: kdo, co, jaký, který, čí.

Zájmenem který se ptáme zpravidla na určení jedné ze souhrnu osob, věcí apod.
Například: Kterým vlakem přijedeš?

Zájmenem jaký se ptáme obecně na vlastnost někoho nebo něčeho.
Například: Jakým vlakem přijedeš? ( ⇒ osobním, spěšným…) – Jaký je tvůj přítel? – Jaké bude dnes počasí?

Zájmena vztažná

Vztažná zájmena jsou ta, jimiž se vyjadřuje vztah vedlejší věty k některému členu řídící věty, obvykle k podstatnému jménu. Je to zájmeno jenž a zájmena kdo, co, který, jaký, čí.

Zájmena který a jenž mají stejný význam, liší se jen slohově; některé tvary zájmena jenž jsou knižní.
Zájmena co (nesklonného a neshodného) se někdy užívá v hovorové řeči místo zájmena který a jenž.
Například: Poslal dopis, co večer napsal.

Všechny tyto druhy zájmen (osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací a vztažná) naznačují určitou osobu, zvíře, věc či vlastnost. Jde tedy o zájmena určitá.

Zájmena neurčitá

Neurčitá zájmena jsou ta, kterými blíže nenaznačujeme, o kom nebo o čem je řeč, nebo to naznačujeme jen obecně. Jsou to zájmena jako někdo, něco, něčí, některý, nějaký; kdosi, cosi, čísi, kterýsi, jakýsi. Jsou složena z tázacích zájmen a z různých předpon (ně-, lec-, leda-, kde-, málo- aj.) a částí (-si, -koli aj.), jako někdo, kdosi; leckdo, ledaco, kdokoli, málokdo, kdekdo.

V neurčitém významu občas užíváme i zájmen kdo, co, který, jaký.
Například: Jak si kdo ustele, tak si lehne.

K neurčitým zájmenům můžeme přiřadit i zájmena každý, všechen (všichni), týž a sám, samý.

Zájmena záporná

Záporná zájmena jsou ta, kterými popíráme vůbec existenci nějaké osoby, věci nebo vlastnosti, jako nikdo, nic, nijaký, ničí a žádný. Tvoří se připojením předpony ni- k zájmenům tázacím kdo, co, jaký, čí.

Další členění zájmen

Zájmena vyjadřují různými tvary pády a zpravidla dvojí číslo.

Zájmena kdo, co, každý mají tvary i význam jen jednotného čísla a zájmeno zvratné (sebe…) má pro jednotné i množné číslo tvary stejné.

Jen část zájmen označuje různými tvary i trojí rod a u rodu mužského i životnost nebo neživotnost (ten, ta, to, ti, ty; můj, má atd.; který, která aj.). Tato zájmena se nazývají rodová.

Jiná zájmena mají pro všechny tři rody tvar stejný; ta se nazývají bezrodá (jedná se o zájmena 1. a 2. osoby a zvratné zájmeno: já, ty, my, vy, se).

Zájmena kdo, co rovněž nerozlišují rod, nýbrž jen zda jde o osobu nebo věc.

Bezrodá zájmena mají své zvláštní skloňování. Rodová zájmena mají jednak skloňování shodné se skloňováním přídavných jmen (např. který, týž, sám, její, čí) a jednak mají své skloňování odchylné – tzv. „skloňování zájmenné“ (to se dále dělí na „tvrdé“ /vzor ten-toho/ a „měkké“ /vzor náš-našeho/).