Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zvukovou stránkou jazyka se zabývají fonetika a fonologie (fonémika).

Fonetika

• jazyková disciplína, která se zabývá zvukovou stránkou jazyka z různých pohledů; zkoumá, třídí a klasifikuje zvuky, tzv. fóny ⇒ jednotka hladiny hlasitosti
• vymezuje nejmenší jednotky zvukové stránky lidské řeči – hlásky; zjišťuje, jak se hlásky tvoří i jak je slyšíme
• členíme na fonetiku artikulační (tvorba fónů), akustickou (přenos fónů) a percepční (příjem fónů)

Fonologie

• nauka o funkci hlásek (na rozdíl od fonetiky, která je naukou o jejich tvorbě, šíření a vnímání)
• jazyková disciplína, která zkoumá zvuky lidské řeči z hlediska jejich dorozumívací funkce
• zabývá se jen těmi hláskami, jež jsou schopny rozlišit význam slov nebo tvarů, a označuje je fonémy ⇒ nejmenší zvuková jednotka odlišující slova mezi sebou

Základní složky mluvení

Tělesné orgány, které se podílejí na mluvení, se nazývají mluvidla, podle jejich funkce je dělíme následovně:

1. dýchání (respirační) – vzniká výdechový proud vzduchu (plíce)
2. tvorba hlasu (fonační) – vytváří se tón hlasu – hrtan s hlasivkami
3. článkování (artikulační) – hlas se přetváří na řeč pomocí orgánů pasivních (zadní a přední patro, čelisti se zuby) a aktivních (jazyk, rty)

Soustava českých hlásek

• české hlásky se rozlišují na samohlásky a souhlásky
• čeština má 25 souhlásek (b, c, č, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž), 10 samohlásek a 1 dvojhlásku (ou ⇒ diftong; pozn. cizí diftongy au, eu …)

Samohlásky

• neboli vokály
• charakteristickým rysem je tón (lze je vyzpívat)
  • krátké (a, e, i, o, u)
  • dlouhé (á, é, í, ó, ú)

Souhlásky

• neboli konsonanty
• charakteristickým rysem je šum
  • znělé – při jejich tvoření hlasivky kmitají (b, v, d, ď, z, ž, g, h)
  • neznělé – souhlásky vyslovené bez účasti hlasivek (p, f, t, ť, s, š, k, ch)
  • párové – souhlásky, které se odlišují jenom znělostí; na konci slov se párové znělé souhlásky vyslovují jako neznělé a dochází tak k zastření rozdílu v jejich výslovnosti (b – p, d – t, ď – ť, h – ch, v – f, z – s, ž – š, u přejatých slov rovněž g – k)

Spisovná výslovnost

Mezi psanou a mluvenou podobou jazyka existují rozdíly, táž hláska nebo skupina hlásek se v písmu označuje dvojím způsobem, například:

[i] – i / y
[vje] – vje / vě
[ú] – ú / ů
[mně] – mně / mě
[bje] – bje / bě

Výslovnost samohlásek

U výslovnosti vokálů zachováváme náležitou kvalitu (dodržujeme správnou artikulaci), kvantitu (délku) a dvě stejné samohlásky vyslovujeme nesplývavě (třeba [doopravdy])

Výslovnost souhlásek

Setkají-li se vedle sebe párové souhlásky, dochází k tzv. asimilaci.

Asimilace (spodoba) znělosti – ve skupině souhlásek rozhoduje o znělosti či neznělosti poslední hláska skupiny (je-li znělá, vyslovuje se celá skupina zněle, a naopak)

K asimilaci dochází na začátku i uprostřed slova, případně mezi předložkou a jménem (např. sbírat ⇒ [zbírat], loďka ⇒ [loťka], pod stolem ⇒ [pot stolem]).
Rovněž na konci slova stojícího samostatně dochází ke ztrátě znělosti (např. sud ⇒ [sut], zpěv ⇒ [spjef]).
Skupinu stejných souhlásek můžeme vyslovit splývavě (např. kamenná ⇒ [kamená]), pokud tím neohrozíme smysl slova (např. raci/racci ⇒ [raci]/[racci]).