Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ŽIVOTOPIS č.1 - 18.10.2005 - Malenicka, Malenicka[zavinac]seznam.cz

Ruský spisovatel Alexandr Isajevič Solženicyn se narodil v Kislovodsku. Původně byl učitelem fyziky. Bojoval jako důstojník Rudé armády ve druhé světové válce. Protože kritizoval stalinistický režim, byl roku 1945 poslán na nucené práce, poznal prostředí koncentračních táborů, gulagu. Následovaly tři roky ve vyhnanství v Kazachstánu (1953-56). V roce 1957, po odhalení kultu Stalina, byl rehabilitován, tzn. bylo prohlášeno, že na něm byla spáchána křivda, že byl vězněn neprávem. V Rusku, kde poté žil, se stal velmi úspěšným spisovatelem a roku 1970 dokonce obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Protože stále napadal ruský režim, byl roku 1974 vyhoštěn do Švýcarska a poté dobrovolně odešel do exilu do USA. Jeho díla však mohla být vydávána pouze jako samizdat, tzn. neoficiálně, knihy, které si autor vydal sám, spíše rukopisy, které si lidé mezi sebou půjčovali či přepisovali. Roku 1994 se vrátil do Ruska a psal zde různé eseje a přednášel.

DÍLO:

Jeden den Ivana Děnisoviče
Souostroví Gulag
Rakovina
V kruhu prvním
Rudé kolo
Matrjonina chalupa
Dvě stě let pospolu

ŽIVOTOPIS č.2 - 28.10.2013 - MirekH, mirdahanzelka[zavinac]seznam.cz

Alexandr Isajevič Solženicyn byl ruský spisovatel, publicista a politický činitel. Narodil se roku 1918 v Kislovodsku (východně od Černého moře), studoval fyzikálně-matematickou a filozofickou fakultu v Rostoku, studia však přerušil kvůli válce. V roce 1945 byl zatčen za kritiku režimu a strávil osm let v gulagu. Později pracoval jako učitel a byl za své dílo navržen na Nobelovu cenu za literaturu, kterou však z opatrnosti nepřijal. Přesto byl v sedmdesátých letech minulého století zbaven občanství a rehabilitován až o několik let později. Zemřel roku 2008 v Moskvě.

Ve většině svých děl se snažil zachytit atmosféru v sovětském Rusku. V novele Jeden den Ivana Děnisoviče vychází z vlastních zkušeností o životě v pracovním táboru - tuto problematiku obšírněji rozebírá v dokumentárně pojatém románu Souostroví Gulag. Autobiografické prvky vykazuje i román Rakovina, kde se autor věnuje metodám léčby této nemoci v padesátých letech. Mezi nebeletristická díla patří dvoudílná historie rusko-židovských vztahů Dvě stě let pospolu.

ŽIVOTOPIS č.3 - 30.04.2014 - Pavel Dovhanič

Celým jménem Alexandr Isajevič Solženicyn (Александр Исаевич Солженицын) se narodil dne 11. prosince roku 1918 v Kislovodsku (Кисловодск) v dnešním Rusku a zemřel dne 3. srpna roku 2008 v Moskvě (Москва).
Byl to jeden z předních významných ruských spisovatelů světového formátu, příležitostný novinář, povídkář, romanopisec a tělem i duší vlastenec, jehož lásce k vlasti nemohl zabránit ani komunistický režim, který mu během svojí působnosti neustále házel klacky pod nohy.

Alexandr byl velice nadané a inteligentní dítě, neboť dokázal zvládnout studia na dvou fakultách rostovské univerzity, a to z naprosto odlišných a nijak nesouvisejících oborů (byly jimi fyzika, matematika a filozofie). Přesto se jim příliš nevěnoval, protože se rozhodl jako správný vlastenec prezentovat svoji vlast na bitevním poli, a proto vstoupil do armády, kde díky svému vysokému vzdělání získal prestižní, leč nebezpečné místo důstojníka dělostřelecké armády. Ačkoliv tak byl po válce vyznamenán několika řády a medailemi (jmenovitě třeba dvěma za statečnost), jeho osud nabral strmého spádu, neboť se dopustil kritiky současného vůdce komunistického bloku v dopise kamarádovi a tím nad sebou vynesl ortel. Byl tak zavřen do gulagu, kde strávil osm let, než byl převezen do vyhnanství kvůli svému nebezpečnému smýšlení.

Teprve roku 1957 mu byl umožněn návrat do své vlasti, avšak zážitky, jež mu přinesl tento režim, se neobešly bez poskvrny. Ačkoliv získal vcelku dobře placené místo učitele, vzpomínky jej trápily natolik, že to dlouho nevydržel a roku 1962 vydal svoji neslavnější knihu Jeden den Ivana Děnisoviče (Один день Ивана Денисовича), v níž se světu svěřil o krutostech gulagu, které musel zažívat prostřednictvím jednodenního příběhu hlavního hrdiny Ivana. Je zcela pochopitelné, že za ni sklidil vlnu negativní kritiky a demagogické křivdy o jeho prolhanosti. Dokonce na něj byla nasazena i tajná policie KGB pro případ, že by se chtěl pokusit o něco nečekaného a nepříjemného. Byl tak komunismu trnem v oku.

Rok 1970 pro něj znamenal zcela zásadní průlom, neboť získal Nobelovu cenu za literaturu. Cenu, o níž sní mnohý autor, avšak dostane se jen těm nejlepším. I přes tento fakt si ji ale nevyzvedl, a to z obavy o to, že by se nejspíše již nemohl vrátit domů, protože existovala možnost, že by nebyl vpuštěn zpátky do vlasti. Ačkoliv byl tento počin víc než obdivuhodný, stejně mu to nijak nepomohlo, protože roku 1974 byl zbaven občanství a vyhoštěn ze země za to, že tajně vydal svou druhou slavnou knihu z prostředí gulagů - Souostroví Gulag (Архипелаг ГУЛАГ). Pravdou je, že mohl být tajně zastřelen KGB, což nebylo nikterak netypické (popravdě se to dělalo celkem často), tudíž odloučení od vlasti bylo ještě přiměřené (počítáme-li na obyčeje tehdejších časů).

Alexandr Solženicyn pak nějakou dobu cestoval po světě. Nejprve žil v západním Německu, pak dokonce i v USA. Během svojí působnosti v zahraničí získal řadu literárních ocenění, z nichž třeba jmenovat Templetonovu cenu (Templeton Prize).

Úsměvné je, že návrat do rodné vlasti mu byl povolen až v roce 1994 po pádu režimu a ještě úsměvnější to, že byl v roce 1997 zvolen řádným členem Ruské akademie věd (Российская академия наук), třebaže až doposud byl považován za nepřítele vlasti. Nutno pak dodat, že když se s ním setkal Vladimir Putin, byl jeho přítomností poctěn, neboť jej obdivoval za jeho cit pro vlastenectví, ačkoliv nikdy nepřestal tvrdit, že rozpad komunistického režimu bylo chybou (dá se to tedy brát za rozporuplné setkání, protože ačkoliv byl ze setkání nadšený, nepřestal se zastávat onoho režimu, jež by mu jinak - kdyby existoval - nikdy neumožnil setkat se s ním).

Alexandr Isajevič Solženicyn nakonec v roce 2008 umírá v hlavním městě Ruska na selhání srdce.