Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vlastním jménem Anatole-Francois Thibault se narodil 16. dubna 1844 v Paříži jako syn antikváře a zájem o literaturu a historii se u něj projevoval již od dětství. Vystudoval katolickou kolej a přispíval do bibliografických časopisů. V roce 1868 vydal svou prvou knihu - Studii o Alfredu de Vigny. V básnické škole parnasistů debutoval knihou básní Pozlacené básně a dramatem ve verších Korintská svatba. Pracoval jako lektor u nakladatele Lemerra.

Od roku 1876 pracoval jako knihovník parlamentu, oženil se s Guérin de Sauville, ale manželství trvalo jen krátce. Od poloviny 80. let hrála v jeho životě významnou roli Arman de Caillavetová, kterou France velmi miloval a která měla velký vliv na jeho tvorbu.

Brzy zanechal básnické tvorby a plně se věnoval psaní prózy a žurnalistice. Vydal povídky Jokasta a Hubená kočka i úsměvný román Zločin Silvestra Bonnarda, člena Institutu. Dále vydal také román s autobiografickými prvky Touhy Jana Serviena. Vzpomínky z dětství odrážela i jeho Kniha přítelova. Do časopisů přispíval drobnými kronikami, které později shrnul do pětisvazkového díla Literární život (pátý svazek vyšel posmrtně).

Konec 80. let byl pro France vrcholem jeho aktivity a úspěchů. Paní de Caillavetová ho uvedla do literárního salónu, byl přijat do Francouzské akademie. Napsal román inspirovaný antikou Thais, vydal sbírky Baltazar a Perleťová schránka (základem obou jsou středověké legendy).

V letech 1889-1893 se více zabýval politickým děním, napsal Traktér u královny Pedauky, kde odmítá víru v duchovno a nadpřirozené jevy, v románu Názory pana Jeronýma Coignarda se promítá názor spisovatele na panamskou aféru. Dále píše román Červená linie ze soudobé mondénní společnosti. Cesta po Itálii ho inspirovala k napsání sbírky povídek Studna svaté Kláry a sbírky Zahrada Epikurova. Historie našich dnů je psána v době Dreyfusovy aféry (díly: I. - Pod jilmy, II. - Proutěná panna, III. - Ametystový prsten, IV. - Pan Bergeret v Paříži) a odráží spisovatelův antiklerikalismus, rozpad jeho manželství a satiru proti antidreyfusovcům. Jeho kladný postoj k socialismu se projevil v románu Na bílé skále.

Na přelomu století vydává vzpomínkovou knihu Petr Noziére, román Komická historie, dvousvazkový román Jana z Arku. V té době jsou jeho díla velmi proticírkevní. Vydává Ostrov tučňáků jako parodii na francouzské dějiny. Starší povídky publikuje pod názvem Povídky Jakuba Kuchtíka a povídky Sedm žen Modrovousových. Dalším románem z té doby je dílo Bohové žízní.

Posledním Francovým románem je Vzpoura andělů, román s rysy antiklerikálními a antimilitaristickými. Stáří prožívá France na svém panství u Tours a vzpomíná na své dětství v knihách Petříček a Život v květu. Uvítal Velkou říjnovou revoluci.

V roce 1921 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Zemřel 12. října 1924.