Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Antonín Přidal - básník, prozaik, dramatik, překladatel, publicista, režisér a pedagog - se narodil 13. října 1935 v Prostějově. Po maturitě na gymnáziu v Uherském Hradišti (1953) studoval na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita) anglistiku a hispanistiku (absolvoval 1958).
Od roku 1960 působil jako redaktor literární a dramatické sekce v redakci brněnského studia Československého rozhlasu.
V roce 1970 musel redakci z politických důvodů opustit. Následujících devatenáct let se věnoval hlavně překladatelské činnosti.
Od roku 1990 vyučuje na Divadelní fakultě JAMU, kde vede ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. V roce 1993 byl jmenován profesorem.
V letech 1990-2002 moderoval v brněnském studiu ČT debatní Klub Netopýr. Od roku 1991 doposud se vysílá jeho další televizní pořad, rozhovory Z očí do očí. Obnovil svůj rozhlasový cyklus ze 60. let Potulky knihami a hudbou. Pod názvem Potulky knihami a časem se vysílá na stanici Vltava od roku 2002.

Coby redaktor literárně-dramatické sekce brněnského rozhlasu vytvářel Antonín Přidal populárně naučná pásma, například Malá škola poezie, Malá škola přednesu nebo Shakespeare pro začátečníky. Podílel se také na každotýdenním literárním kabaretu Na shledanou v sobotu, pro nějž psal pravidelně sloupky a fejetony a "v letech 1968-1969 fiktivní rozhovory s panem Hlavou, naivním velikášem, který se ochotně hlásil k odpovědnosti za absurdity tehdejšího veřejného života". S Janem Skácelem a Karlem Tachovským se střídal například při psaní fejetonisticky laděných informací o filmech (v rubrice Film, na který jsou fronty). V letech 1966-1969 měl Přidal vlastní hodinový pořad Potulky knihami a hudbou, v němž uváděl pozapomenuté knihy a myšlenky společně s hudbou zvolenou z možností, jež mu nabízel hudební redaktor Jiří Nečas. Obnoven byl tento pořad roku 2002 pod názvem Potulky knihami a časem.
Díky spolupráci s rozhlasem poznal Přidal zákonitosti tohoto média, které využil při psaní svých rozhlasových dramat. V roce 1964 vznikla jeho první rozhlasová hra, dramatizace prózy Vladislava Vančury s názvem Výstřel a spol. Od té doby až do současnosti napsal Přidal dalších devět rozhlasových her, a také desetidílný rozhlasový seriál nazvaný Pan Kaplan má stále třídu rád s podtitulem Jazyková hra na pokračování, který vznikl podle románu Leo Rostena ve druhé polovině 90. let. Pro rok 2005 nachystal Antonín Přidal dramatizaci románu Ferdinanda Peroutky Pozdější život Panny.

Antonín Přidal je také autorem divadelních her. Pěnkava s Loutnou a Komedie s Quijotem měly být uvedeny v Divadle Za branou, po jeho uzavření však zůstaly pouze v rukopisech. Prvního se ujal až v roce 1978 režisér Jaroslav Chundela. Premiéra Pěnkavy s Loutnou se uskutečnila ve zkušebně Divadla Na zábradlí (3.3.). Komedie s Quijotem se dočkala inscenování až roku 1982, kdy byla uvedena ve Státním divadle v Brně v režii Zdeňka Kaloče. Inscenovány byly i všechny další Přidalovy divadelní hry, a to Sen ve třech (1991, Zemské divadlo v Brně, Divadélko na hradbách, režie Alois Hajda), Sáňky se zvonci (1993, ND v Praze, Divadlo Kolowrat, režie Jan Kačer), Oblak a valčík, který vznikl podle románu Ferdinanda Peroutky (1993, Stavovské divadlo, režie Jan Kačer) a Noc potom (1999, ND v Praze, Stavovské divadlo, režie Ivo Krobot).

Z pěti filmových scénářů, které Antonín Přidal napsal, byly na počátku osmdesátých let po značných průtazích natočeny pouze dva: Půl domu bez ženicha (1981, režie Hynek Bočan) a Straka v hrsti (1982, režie Juraj Herz).
Přidal psal také televizní pohádky, jejichž scénáře byly zaštiťovány několika cizími jmény. Své jméno mohl uvést opět až v osmdesátých letech, tentokrát na jejich závěru, kdy byly brněnským studiem natočeny jeho scénáře Ticho v soudní síni (podle předlohy Rudolfa Těsnohlídka, 1987, režie Vladimír Drha) a Sestra Amáta (scénář vycházel z jedné epizody Roku na vsi bratří Mrštíků, 1990, režie Rudolf Tesáček).
Roku 1994 adaptoval Přidal do podoby televizního scénáře rozhlasovou hru Políček číslo 111, v roce 2002 dočkala se téhož zpracování jeho rozhlasová hra Elektrický nůž. V roce 1995 vznikla jeho televizní adaptace původně divadelní hry Valčík na uvítanou. Režie stejnojmenné televizní inscenace se ujal sám dramatik, stejně jako v případě Políčku číslo 111 a Elektrického nože. Roli televizního režiséra zakusil Antonín Přidal ještě v rámci hraného dokumentu Tři blázni v jednom z roku 1996, v němž jsou zachyceny tři různé herecké podoby Šaška ze Shakespearova Večera tříkrálového (v podání Ilji Racka, Ladislava Lakomého a Josefa Karlíka).
Své režijní schopnosti měl Přidal možnost uplatnit i na divadle, a to při práci s absolventskými ročníky JAMU ve studiu Marta, kde inscenoval Malé noční hry (1995, v televizním záznamu vysíláno 1997) a Dvě noci a den (1998, jevištní adaptace rozhlasové hry Dylana Thomase Pod Mléčným lesem).

Již za dob studií se Přidal věnoval překladům, které nacházely své uplatnění v brněnské redakci Československého rozhlasu. S nástupem normalizace se však Přidal ocitl na seznamu těch, s nimiž nakladatelství nesměla spolupracovat. Bylo proto nutné nalézt tzv. "pokrývače", tedy osobnost, jež by byla pro stávající režim přijatelná a mohla tudíž svým jménem zaštítit problémového překladatele. V případě Přidalově se touto osobou stal desetkrát Miroslav Čejka, jednou Jan Zábrana.
Teprve koncem 70. let mohl vyjít Přidalův překlad Knihy pravé lásky Juana Ruize v oficiálním nakladatelství, dokonce s uvedením Přidalova jména.
V 80. letech našla odvahu i dramaturgie divadel ve Zlíně a v Brně a přiznala Přidalovo autorství jeho nového překladu Tartuffa a Večera tříkrálového.
Z téměř dvacetiletého období intenzivní překladatelské činnosti uveďme pro názornost jen několik jmen z řady dramatiků, prozaiků i básníků, jejichž díla zprostředkovával Antonín Přidal českému čtenáři. Byli to například F.G.Lorca, Dylan Thomas, G.K.Chesterton, Patrick White, John Updike, Joseph Heller, Leo Rosten, Edward Lear, Robert Lowell nebo Galway Kinnell.

Poezii, krátké prózy, ale i recenze uveřejňoval Přidal již od roku 1956 v časopisech Host do domu a Světová literatura. Přidalova první básnická sbírka Neznámí ve městě (1966) nese stopy poetiky Jana Skácela. Druhá sbírka Smrt na ostrově (1966) je inspirována katastrofickými následky cyklonu, který postihl Kubu v roce 1963, v čase, kdy se zde autor nacházel na studijním pobytu spojeném s prací pro Československý rozhlas. Roku 1992 vyšla Přidalova sbírka Sbohem, ale čemu. Básně psané "až hrozivě ostrými tahy", jsou doprovázeny kresbami Bohumíra Matala. O tomto svém příteli, někdejším členu Skupiny 42, který zemřel roku 1988, uspořádal Přidal ze vzpomínek jeho přátel a spolupracovníků knihu Takový byl Matal (1999).

Přidala-prozaika charakterizují publicistické výbory Slovník do hrsti (1990) a Národní nonsensy (1992). Roku 1994 vyšla kniha Z očí do očí zaznamenávající Přidalovy rozhovory s různými osobnostmi ve stejnojmenném pořadu brněnské televize. Roku 2002 vyšla Přidalova kniha Některé tváře, některé hlasy a jeho poslední sbírkou jsou Zpovědi a odposlechy z roku 2015.

Antonín Přidal zemřel 7. února 2017 v Brně ve věku 81 let.