Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Chūya Nakahara byl za svého života málo uznávaný. Jeho verš, považován za nesrozumitelný, byl velmi málo čtený. Vydal pouze dvě sbírky, z nichž jen jedna vyšla před jeho smrtí. Jeho vzory byly ti nejtalentovanější a nejvlivnější autoři a kritici jeho generace. Až v roce 1945 se v rámci japonského modernismu jeho práce proslavily více. Vyzdvihována byla jejich rezonantní jednoduchost a unikátní rytmus malátnosti, utrpení a sentimentality.

Narodil se jako první syn do celkem bohaté rodiny v prefektuře Yamaguchi. Jeho matka byla adoptovaná a jeho prarodiče ho odmala vedli ke křesťanství. Byl rozmazlený i na poměry japonského prvorozeného syna a nikdy netrpěl materiálním nedostatkem. Když mu bylo 8 let, jeho bratr Tsugurō zemřel na meningitidu. Nakahara napsal báseň o jeho smrti, čímž začala jeho literární kariéra. Byl velmi nadaným dítětem, již v jedenácti letech začal psát japonské básně tanka, které vycházely v místních novinách a časopise. Pozdější básně už byly modernější (pěti- až sedmislabičné).

V roce 1920 Nakahara postoupil na druhý stupeň základní školy s excelentními výsledky a dokonce s kamarády uveřejnil sbírku tanka. Ve třetím ročníku však propadl z několika předmětů a způsobil tak sobě i své rodině velkou ostudu. Byl poslán do soukromé školy v Kjótu (京都市), kde měl napravit svou reputaci. Básně, které Nakahara psal, už nebyly tanka, ale díla psaná ve volnějším modernějším stylu.

V té době přečetl Božskou komedii a básně dadaisty Shinkichi Takahashiho. Tato díla pro něj byla velkou inspirací. Do rána četl, dopoledne spal, odpoledne se procházel a domů se vracel o půlnoci. To, co viděl a konverzace, které vedl, se staly náměty pro jeho psaní.

V roce 1924 žil s o tři roky starší herečkou jménem Yasuko Hasegawa. V té době mu Tarō Tominaga, další japonský spisovatel a překladatel, představil prokleté básníky.

Nakahara v roce 1925 odešel ze školy a spolu s Yasuko se odstěhoval do Tokia (東京). Tam potkal Hideo Kobayashiho, jenž byl uznávaným kritikem. Zároveň byl také dobrou společností pro Nakaharu, a tak se stali přáteli.

V srpnu téhož roku se Nakahara rozhodl naplno zasvětit svůj život poezii. V listopadu však přišla další rána - Yasuko ho opustila pro Kobayashiho. Tato událost byla důležitým obratem v jeho životě a nikdy se se ztrátou nesrovnal. Ze začátku pár obtěžoval natolik, že se museli odstěhovat. Následně kdykoli si Nakahara našel nové přátele, nastěhoval se co nejblíže k nim a pravidelně je navštěvoval. Jenže ti brzy ztratili trpělivost s jeho egoistickým i rozporuplným vystupováním a rychle se odcizili. Když byl Nakahara s někým sám, byl velmi okouzlující, ale jakmile byl ve skupině tří a více lidí, stal se nesnesitelným. Jakožto velký alkoholik často začínal hádky a souboje, ale kvůli své malé postavě a stavbě těla z většiny těchto incidentů vyšel nejhůř.

V roce 1926 napsal Ranní píseň, pseudo-sonet, který vešel v širší povědomí. V této básni se objevuje jeho později typický styl, estetické výrazy, jež působily náhodně a měly za úkol navodit atmosféru a probudit určité emoce ve čtenáři.

Tetsutarō Kawakami, další japonský spisovatel, ve svém popisu jejich setkání zmínil, že Nakahara vypadal jako Rimbaud na tom slavném obrázku, který nakreslil Verlaine. Také řekl, že Nakaharovi naslouchal se směsicí zvědavosti, fascinace a znechucení. Tento muž představil Nakaharovi skladatele jménem Saburō Moroi a skupinu Suruya. Toto setkání v básníkovi probudilo velký zájem o hudbu. Brzy na to skupina Suruya na svém koncertě předvedla zhudebněné verze dvou Nakaharových básní. Později bylo zhudebněno několik děl, jedno z nich bylo dokonce napsáno přímo jako píseň.

V té době se Kobayashi rozešel s Yasuko a Nakahara se ji snažil získat zpátky, ale neuspěl. Krátce nato zemřel jeho otec.

V roce 1929 vznikl časopis Hakuchigun a Nakahara do něj aktivně přispíval až do následujícího roku, kdy se časopis přestal vydávat. Jednoho večera se opil, rozbil lampu nad dveřmi a šel na dva týdny do vazby. Od té doby měl chronický strach z policie. V roce 1930 začal chodit na univerzitní kurz diplomacie, který mu měl pomoci dostat se do Francie. O několik let později, když kurz dokončil, však svůj plán vzdal. V dopise kamarádovi zmínil, že by jel, kdyby mohl zapomenout na Yasuko.

V prosinci roku 1930 měla Yasuko nemanželské dítě a Nakahara se stal jeho kmotrem, starajíc se o něj, jako by bylo jeho vlastní. Yasuko si později vzala podnikatele. V roce 1931 zemřel další z jeho bratrů.

V roce 1933 si vzal vzdálenou příbuznou Ueno Takako. Téhož roku vydal svou první přeloženou sbírku - Rimbaud: Básně jeho školních dnů. Jeden kritik napsal, že mají jeho překlady sice jazykové hendikepy, ale přesně vystihl poezii jako celek a jeho překlad byl nejdramatičtější.

O rok později se narodil jeho první syn, Fumiya. I přes své bohémské chování mu byl Nakahara naprosto odevzdán, stejně jako všem dětem, ve kterých viděl nevinnost.

V roce 1936 vyšla další přeložená sbírka: Vybrané básně Rimbauda. Ve stejném roce Fumiya zemřel na meningitidu a Nakahara se nervově zhroutil, hluboce zarmoucený jeho ztrátou. Jeho bolest nezmírnilo ani narození jeho druhého syna jménem Yoshimasa.

V roce 1937 byl odvezen do sanatoria, kde psal básně, eseje a dopisy. Rychle se vzchopil a již v únoru byl propuštěn. Nedokázal žít v domě spojeným se vzpomínkami na svého prvního syna, a tak se s manželkou a druhým synem odstěhoval do Kamakury. V září se odstěhoval zpět do Yamaguchi, byl slabý fyzicky i psychicky. V té době hodně pil, aby se se vším vyrovnal. Trpěl chronickou dysfunkcí apetitu, což se projevovalo hlavně tendencí jíst, dokud neotekl.

V tomto stavu začal pracovat na své druhé sbírce Arishi Hi no Uta (česky Básně minulých dnů; anglicky Poems of Days Past). Rukopis svěřil Kobayashimu a po třinácti letech opustil Tokio. Plánoval se naprosto ponořit do poezie. Dne 5. října onemocněl a musel být hospitalizován. Dne 22. října 1937 zemřel na meningitidu. O rok později zemřel i jeho druhý syn.

Nakahara ve svých spisech zmínil, že doufal, že bude mít Fumiya rád poezii, a plánoval, že spolu budou dvougenerační básníci. Zklamání bylo patrné v jeho pozdějších básních, které nesly témata, jako jsou mrtvé děti, ale i dětská radost a stesk po dnech minulých.

Nakahara je dodnes považován za jednoho z největších básníků své doby, protože ve svých dílech dokonale spojil tradici i moderní směry. Využíval všechny možnosti, které jeho rodný jazyk nabízel. Byl také citlivý k přírodě a ročním obdobím, které se také často stávaly tématy jeho básní. Jeho díla jsou považována za smutně nejkrásnější japonské básně minulého století.