Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Edmond de Goncourt [gõkúr] se narodil 26. května roku 1822 v Nancy a zemřel 16. července roku 1896 v Champigny.

Pracoval se svým bratrem, protože si rozuměli. Jeho bratr se jmenoval Jules a narodil se 17. prosince roku 1830 v Paříži a zároveň tam i zemřel 20. června 1870.

Byli to prozaikové. Pocházeli z bohaté rodiny bývalého napoleonského důstojníka. Mohli se věnovat pouze literatuře a umění.

Vylíčení jejich vztahu zachytil transponovaně Edmond v románu Bratři Zemganno. Podnikali společně cesty do Alžírska, Belgie a Itálie. Po smrti Julesa pokračoval Edmond v literární činnosti. Rozhodl se odkázat své jmění k založení literární akademie a každoroční ceny pro nejlepší prozaické dílo. Akademie Goncourtů začala fungovat teprve od roku 1902. Goncourtové se věnovali zpočátku i studiu francouzských dějin 18. století a zvláště Edmond i japonskému mění. Zanechali významný Journal des Goncourt - Deník Goncourtů - z let 1851-1896. Edmond z něho v letech 1887-1896 uveřejnil část, v úplnosti vyšel teprve v 9. svazku roku 1956. Goncourté, kteří začali jako kritikové umění a kronikáři pařížského života, se brzy začali věnovat i historickým studiím, zaměřovali se místo na velké celky na podstatné události, na drobnokresbu a podání soukromého života jedinců, přičemž mohli uplatňovat svůj zájem o vědecky pečlivé sbírání "lidských dokladů". Tato hlediska a metodu přenesli i do tvorby románové. V předmluvě k románu Germanie Lacerteuxová konstatovali, že soudobý román se stává vážnou literární studií a sociální anketou a bere na sebe povinnosti i práva vědy. Čerpali náměty ze života soudobé společnosti, zajímali se především o případy patologické, nemorální, byli fanatiky "lidských dokladů", líčili s vědeckou přesností prostředí, v němž se jejich postavy pohybovali. Jejich romány jsou především monografiemi o životě žen. Autoři popisují fyzickou a morální degradaci svých postav až do tragického konce. Pesimistické pojetí života odpovídá jejich estetice. Utrpení je protestem proti fatalitě, román má za úkol upozorňovat na ně ty, kdo kolem něho a kolem sociální bídy chodí bezcitně, poněvadž žijí sami v blahobytu. Romány Goncourtů pohoršovaly svou tematikou "správně smýšlející" vrstvy. Otevíraly však nové tematické oblasti pro román. Nebyly stavěny kolem zápletky, podávaly úsek skutečnosti. Goncourtové měli jako Flaubert kult umělecké formy. Jevilo se to zvláště v jejich "artistním způsobu psaní", který sloužil jejich potřebě zachycovat prchavé okamžiky podle jejich ladění, vracet se k témuž motivu v různých ročních dobách, pracovat v podstatě s postupy impresionistickými, prostředí citlivě evokujícími a odstiňujícími.