Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Edmond Rostand prožil poměrně krátký, ale šťastný život. Francie té doby byla díky rozvinutému průmyslu, prosperujícímu zemědělství a vlastnictví kolonií bohatá země - navíc pyšná na své umění. Platila ústava, církev neměla rozhodující vliv. Aféry byly ojedinělé a v módě byly reformy.

Rostand se narodil 1. dubna 1868 ve francouzském Marseille, a i když se už jako student práv přestěhoval do Paříže, na jih Francie se často vracel a okázale se hlásil ke gaskoňskému fanfarónství, smyslu pro čest i vtip. Vystudoval práva, ale díky podpoře bohatých rodičů se mohl od počátku věnovat literární tvorbě. Ve dvaadvaceti letech vydal svou první sbírku básní Povaleči (Les Musardises, 1890). 8. dubna téhož roku se také oženil se začínající básnířkou Rosemondou Gerárdovou, vlastním jménem Louise-Rose-Étiennette Gérardovou (1871-1953), jež úspěšně vydala sbírku Dýmky (Les Pipeaux). Verše neopustil celý svůj život, ale nadále je používal především v divadelní tvorbě. Jeho dramatická prvotina Červená rukavice (Le Gant rouge, 1888), již napsal společně s přítelem Henrim Leem, se moc neuchytila, ale už druhou komedii Romantikové (Les Romanesques, 1894) uvedla 21. května 1894 s úspěchem Comédie Française. Jde o příběh Romea a Julie, roztomile obrácený naruby. Otcové se naoko znepřátelí a kladou lásce svých dětí překážky, aby posílily jejich vztah. U nás se Romantikové hráli pod titulem Snílci. Hry Vzdálená princezna (La Princesse Lointaine, 1895) a Samaritánka (La Samaritane, 1900) proslavila první herečka té doby, Sarah Bernhardtová (1844-1923).

Ve svých devětadvaceti letech začal psát Cyrana z Bergeracu (Cyrano de Bergerac, 1897). Předobrazem hrdiny mu byl skutečný francouzský básník a filozof - současník La Fontainův, Pascalův a Moliérův - Hercule Savinien Cyrano de Bergerac (1619-1655). Rostandův syn Maurice, který se stal také spisovatelem, vzpomíná na tvůrčí muka, jež Rostand při psaní prožíval. S nikým téměř nemluvil, své práci nedůvěřoval. V té době byl v divadle módním trendem naturalismus, kde se psychologie měnila na fyziologii v zobrazení charakteru postav. Rostand se ale vracel k novoromantismu, jehož sláva kulminovala v 70. letech 19. století. Datum premiéry byl stanoven na 28. prosinec 1897 v Théâtre de la Porte Saint Martin. Hlavní roli hrál Benoît-Constant Coquelin (1841-1909), ředitel a přední herec souboru, který povolil uvést hru na své útraty a nebezpečí. Diváci byli nadšeni, všichni vyvolávali Edmonda Rostanda, nicméně ten utekl z divadla, protože se bál, že se hra nebude líbit. Bloudil pařížskými ulicemi a vyhnul se tak nejúžasnějšímu potlesku, jaký byl kdy zaznamenán v dějinách divadla.

Po Cyranovi následoval Orlík (L'Aiglon, 1900), hra o osudu Napoleonova syna, vévody Zákupského na vídeňském dvoře. Za Orlíka mu bylo nabídnuto členství ve Francouzské akademii. Úspěch byl sice zase velkolepý, ale kritika už zaznamenala rysy jisté povrchnosti. Rostand se urazil a na deset let se jako dramatik odmlčel.

V roce 1910 napsal Kokrháče (Chantecler), básnické podobenství o životním údělu, ztvárněné postavami zvířat. Alegorické drama Kokrháč bylo poslední Rostandovou divadelní hrou, jež byla vydána a uvedena ještě za jeho života; údajně se jedná o jeho nejdojemnější a nejlyričtější hru. Do češtiny bylo toto dílo v některých případech překládané rovněž jako Jasnozpěv. Premiéra Kokrháče se uskutečnila 7. února 1910, a to opět v divadle Théâtre de la Porte Saint Martin.

Na situaci 1. světové války reagoval řadou básní. Rozepsal ještě dramatický epilog Poslední noc Dona Juana (La Dernière Nuit de Don Juan), a touto osmou hrou v prosinci roku 1918 uzavřel svůj život. Poslední noc Dona Juana tak byla vydána až posmrtně.

Ke konci roku 1918 - pouhých 14 dní po podepsání příměří, které konečně přineslo na západní frontu "remarqueovský klid" - Edmond Rostand onemocněl obávanou španělskou chřipkou poté, co se předtím nachladil během divadelní zkoušky na jednu ze svých her. 2. prosince roku 1918 v Paříži umírá - v pouhých 50 letech...