Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1. prokletý básník, pijan, temperamentní a výbušný dobrodruh
• narodil se v Paříži, kde strávil značnou část života
• jeho rodiče pocházeli z vesnice. Matka ani neměla jméno, a tak se jmenovala podle své rodné vesnice - des Loges. Jméno jeho otce bylo Montcorbier. Pro velkou bídu se odstěhovali do Paříže, kde v roce 1431 zplodili svého jediného potomka - Françoise Villona
• o Francoisi Villonovi toho moc nevíme, jako rok narození se uvádí rok 1431 a zemřít měl údajně roku 1468, ale kolem těchto dat i kolem celého Villonova života visí plno otazníků. Dokonce neznáme ani jeho skutečné jméno, pseudonym Villon používal na památku kanovníka Villona, kterého poznal v klášteře benediktýnů, kde od osmi let žil, a který držel nad bouřlivákem Francoisem držel ochrannou ruku...
• od dvanácti let studoval na artistické fakultě pařížské Sorbonny a roku 1452 dosáhl hodnosti mistra. Žil by nezávazným a veselým životem pařížského studenta, kdyby v souboji smrtelně nezranil mnicha. Po tomto prohřešku způsobeném zčásti Villonovou výbušností, ale také mladickou nerozvážností a žárlivostí prchá z Paříže, toulá se a dopouští se dalších výtržností
• dlouho se mu daří ukrývat se a utíkat před trestem, ale nakonec je chycen a odsouzen k smrti. Zásahem štěstěny je mu ale trest zmírněn na 10 let vyhnanství z Paříže. Pravděpodobně krátce po svém odchodu z Paříže Villon umírá

ZNAKY VILLONOVY POEZIE:

Ironie milostných zklamání; výsměch společnosti, významným osobnostem a sám sobě; originalita; nový význam starých klišé
Vytvořil nový literární žánr, tzv. villonskou baladu: lyrická báseň bez děje, která vyjadřuje názory autora; 4 sloky: 1.-3. sloka 7-12 veršů, 4. sloka 4-5 veršů = poslání?

DÍLO:

Odkaz (Malý testament); Závěť (Velký testament); Různé básně; Balady v žargonu

ŽIVOTOPIS č.2 - Hanka M., hhanulka[zavinac]hotmail.com

Francois Villon - jméno, jímž se podepisoval francouzský básník neznámého původu. První "prokletý básník". Francois se narodil v Paříži jen několik týdnů po upálení Panny Orleánské. Hlavní město bylo dosud sužováno Angličany, vládl hlad a mor. Otec brzy zemřel a chlapce se v osmi letech ujal v benediktinském klášteře mistr Guillaume Villon. Ve svých 12 letech zapsán na Sorbonnu. Roku 1452 dosáhl na univerzitě hodnosti mistra. Byl velmi temperamentní, účastnil se různých studentských výtržností a v té době zřejmě také napsal svůj (ztracený) román o pověstném sloupu, který byl předmětem hádek mezi studenty a úřady.
Byl oblíbeným hostem nočních podniků, stýkal se s nevěstkami, pijany a dobrodruhy. Při jedné rvačce v sebeobraně smrtelně poranil jakéhosi mnicha a musel pryč z Paříže. Pak se ale obrátil na soud s prosbou o prominutí trestu a bylo mu vyhověno. Do města se však nevrátil. Poté se zúčastnil loupeže, byl znovu obviněn, a tak opět prchl. Načas nalezl útočiště u vévody Orleánského v Blois, ale neklidné srdce ho nutilo toulat se dál. Vystřídal několik vězení, z nichž se se štěstím dostává na různé amnestie. Přijíždí také do zapovězené Paříže, ale není již schopen normálního života. Opět se účastní různých výtržností, až je vězněn a odsouzen k smrti oběšením. Nakonec trest změněn na desetileté vyhnanství. Umírá pravděpodobně po svém odchodu z Paříže.

Dochovaná Villonova poezie čítá něco málo přes tři tisíce veršů. Nerozsáhlé dílo tvoří:
ODKAZ (MALÝ TESTAMENT)
ZÁVĚŤ (VELKÝ TESTAMENT)
RŮZNÉ BÁSNĚ
BALADY V ŽARGONU

V jeho básních ožívá svět pařížských krčem ... miluje život ... odmítá středověkou askezi ... je naplněn vírou i pochybovačností ... je originální ... hrozí se smrti a věčného zatracení ... mistr svobodných umění ("...život víc dá ve svém ději než školy textem v řeckém díle.")
V jeho perspektivě nabývají staletá klišé (nešťastný milenec, bezcitná paní, uplývání času, smrt, zkáza těla, ...) nového významu - vyjadřuje jimi svoji trpkou životní zkušenost ... vysmívá se literatuře, společnosti a i sobě samému ... odkazuje to, co nemá ... vysmívá se váženým osobnostem, provokuje strážce veřejného pořádku.

Obrovský zájem o Villonovo dílo koncem 15. a 16. století byl až do 30. let 19. století vystřídán zapomněním. Od znovuobjevení v době romantismu se pak jeho dílo stalo stálicí v evropské poezii. Villonův život inspiroval řadu románových rekonstrukcí (F.Carco, J.Erskine. J.Loukotková). U nás Villon zdomácněl především díky mistrnému přebásnění výboru z díla O.Fischerem, jež podnítilo V. Nezvala k 52 hořkým baladám věčného studenta Roberta Davida a J.Voskovce a J.Wericha k Baladě z hadrů.

ŽIVOTOPIS č.3 - MóňňaS, rybecka.monika[zavinac]seznam.cz

• významný francouzský renesanční básník
• brzy mu zemřeli rodiče a vychoval ho jeho strýc (vážený duchovní Villon) => z vděčnosti převzal jeho jméno
• je autorem villonské balady (francouzské) = vychází ze skutečnosti, má sociální námět a je psaná formou ironickou nebo satirickou, používá šibeniční humor; skládá se ze 4 strof, kdy první 3 mají 7-12 veršů a poslední, čtvrtá, obsahuje 4-6 verše (tj. o polovinu méně) s nějakým posláním; z díla Malý testament a Velký testament => soubory sonetů, náměty čerpá z vlastního života, píše o lidech, se kterými se stýká
• studoval univerzitu, ale nešťastnou náhodou zabil člověka a ocitl se v roli psance; pohyboval se pak v pařížském podsvětí, nakonec se dostal do vězení, ale na přímluvu Villona byl propuštěn a musel opustit Paříž
• Villonův život a díla inspiroval mnoho umělců (čeští: Jiří Voskovec + Jan Werich - Balada z hadrů = touto hrou reagovali na hospodářskou krizi)

ŽIVOTOPIS č.4 - Kleopatra, MarseM1[zavinac]seznam.cz

Francois Villon se narodil v létě roku 1431 v Paříži, několik týdnů po upálení Panny Orleánské. Přišel na svět v kruté době, kdy hlavní město bylo obsazené Angličany a lidé byli sužováni hladem, bídou a nemocemi. Villon však není jeho pravé příjmení, jeho otec se po svém rodišti a po svých pánech jmenoval buď de Montcorbier nebo des Loges. Otec mu ale brzy zemřel, a tak se o něho láskyplně a ze všech sil starala už jen jeho chudobná matka. V osmi letech byl přijat do benediktinského kláštera, kde se ho ujal mistr Guillame, rodem z vesnice Villon. Ve dvanácti letech se zapsal na artistickou fakultu pařížské university Sorbonny a po svém příznivci přijal jméno Villon. V roce 1449 dosáhl bakalářské hodnosti a roku 1452 licenciátu a mistrovství. Mladý Villon miloval svou Paříž a divadlo, byl velmi temperamentní, vášnivý, nezkrotný a svobodomyslný. Účastnil se všech radovánek a výtržností univerzitní mládeže na levém břehu Seiny a nalezl v nich popud ke svému ztracenému románu Pet-au-Deable. Tento román pojednával o pověstném a proslulém kameni, který byl předmětěm hádek mezi studenty a úřady. Lidé si Villona oblíbili pro jeho žerty, rozmařilost a naivní důvěru. Byl nočním tulákem, častým návštěvníkem nevěstek a krčem, kde se stýkal se společností pijanů a dobrodruhů, z nichž dva skončili na šibenici. Villon měl smutné milostné zkušenosti, trápil se nešťastnou láskou ke Catherine de Vausselles, o kterou bojoval s jistým Noelem. Měl také soudní problémy kvůli jedné ženě, proti níž ho hájil advokát Jean Cotart. A kvůli ženě také spáchal 5. června 1455 vraždu. Bylo to ale v sebeobraně, kdy nešťastně na smrt poranil mnicha Philippa Sermoise, jenž mu však před smrtí odpustil. Villon utekl z Paříže a obrátil se k soudu s prosbou o prominutí trestu. V lednu následujícího roku mu byl trest odpuštěn. Do města se dlouho nevrátil, o vánocíh složil Odkaz (Le Lais) a poté chtěl odejít do Anjou. Přes odchodem ho však jeho přítel Colin de Cayeux přemluvil ke smělé loupeži, které se zůčastnil ještě Guy Tabarie a mnich Dom Nicolas. Zločin byl odhalen až později a Villonovi bylo tedy znovu znemožněno vrátit se zpátky do Paříže. Nějakou dobu tedy zůstal v Blois, kde ho vévoda Charles d'Orléans, který byl sám básník, přijal mezi své chráněnce. Zajistil mu literární uznání a také finanční podporu. Brzy ale odešel a vedl opět dobrodružný tulácký život, potom na krátký čas zůstal v Moulins u bourbonského vévody Jana II. Později ho jeho kočování dovedlo na jih Francie do Roussillonu nad Rhonou. V létě roku 1460 je z neznámého ale závažného důvodu vězněn v žaláři vévody Orleánského, ze kterého ho zachránil jen příjezd vévodské rodiny. Po propuštění skládá vznešeným pánům děkovné verše, oddává se dalším toulkám a dobrodružstvím, ale svobody si moc neužije. Roku 1461 se z neznámé přířiny octne na celé léto v kobce v Meung nad Loirou. Uvrhl ho tam Thibaut d'Auxigny, biskup orleánský. Villon prosí o pomoc přátele, aby mu u krále vymohli milost. Nakonec ho z vězení dostane opět neuvěřitelná náhoda a štěstí. 20. října 1461 vjel do města nástupce Karla IV., mocný Ludvík XI., který všem vězňům ve městě prominul tresty. Villon se po dlouhé době odvážil vrátit do své milované Paříže. V blízkosti tohoto města sepsal svou Závěť (La Testament). Chtěl začít nový, slušný a poklidný život pařížského občana. Ale jeho horká krev mu to nedovolila a brzy se vrátil ke svému obvyklému způsobu života. Začátkem listopadu 1462 byl za krádež opět uvržen do vězení v pařížském Chateletu. Jeho vina za tuto krádež se neprokázala, ale znovu se začala důsledně projednávat několik let stará krádež v teologické fakultě, které se Villon tehdy zúčastnil. Rozsudek zněl, že tento nenapravitelný lupič, rváč a výtržník bude i se svými kumpány oběšen. Přátelé mu ale pomohli a jeho trest smrti byl zmírněn na desetileté vyhnanství. O dalším jeho životě se zachovaly jen domněnky. Říká se, že pobýval v Pointu nebo že odcestoval do Anglie. Pravděpodobně ale zemřel brzy po svém odchodu z Paříže, asi v lednu roku 1463 (nebo později).
Francois Villon byl lyrik, první moderní evropský básník a také první prokletý básník, který se nechtěl smířit se soudobou společností a bojoval proti ní. Vedl dobrodružný tulácký a bohémský život.

DÍLO:

Odkaz (Malý testament), Závěť (Velký testament), Různé básně, Balady v žargonu.

Román o jeho životě Navzdory básník zpívá napsala Jarmila Loukotková.

ŽIVOTOPIS č.5 - J. Kloudová, Aktij007[zavinac]centrum.cz

François Villon se narodil roku 1431, pocházel z chudé rodiny a velice záhy osiřel. Rodiče zemřeli na choleru. Původně se jmenoval Montcorbier a jméno Villon si zvolil podle duchovního otce (strýce), který ho vychoval a umožnil mu studovat na Sorbonně. Strýc moc vděku nesklidil, musel ho vyplácet z vězení. Villon vedl bohémský život a při jedné šarvátce nechtěně smrtelně zranil kněze. Roku 1461 byl vypovězen z Paříže a později i ze země, proto není místo ani doba jeho smrti známá, ale bylo to po roce 1463. Je nazýván "prokletým básníkem". Psal velice otevřeně i o věcech, které v té době byly tabu. Je také prvním moderním evropským básníkem. Kritizoval soudobou společnost (krále, církev, mravy, ...). Jeho díla nejsou rozsáhlá, ale důrazná. Napsal Malý testament (= Odkaz). Tvoří ho 40 básní o jeho milostných vztazích a odkazuje přátelům to, co nemá. Ve Velkém testamentu jsou básně rozšířeny o balady a s úsměvem vzpomíná na všechny, které potkal.
Villon vytvořil nový literární útvar - francouzskou villonskou baladu. Je to lyrická báseň, v níž je kritizována doba, společnost. Používá se ironie až satira. Balada o tlusté Margot nebo Balady v žargonu mají 4 sloky (3 vyprávějí příběh a ta čtvrtá poslání).
Navazovali na něj Nezval, Vrchlický, Mahen nebo také Voskovec s Werichem ve své divadelní hře Balada z hadrů. Jarmila Loukotková o něm napsala román Navzdory básník zpívá.