Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na rozervanost, roztouženost a víru ve velké ideály měli a mají patent vždy romantici. Snad nejvíc jim přálo devatenácté století se svým rozčarováním nad neuskutečněnými sny Velké francouzské revoluce, neboť světu místo aristokracie zavládly peníze. Snad největším ideálem romantika je svoboda, ať už svoboda jednotlivce, skupiny či národa. Pro francouzskou romantickou spisovatelku George Sandovou se takovým ideálem stala svoboda ženy. Dokládají to nejen postavy jejích stále čtených románů, ale i podivuhodně bouřlivý a nekonvenční život samotné autorky.

Představa ideální ženy devatenáctého století vypadala asi takto - vždy upravená, elegantní a mírná dáma je především oporou pro milovaného manžela, hlavu rodiny, je tichá a stará se hlavně o chod domácnosti a výchovu dětí. Pokud umí číst, je jí sem tam dovoleno přečíst si nějaký sentimentální román, zabývá se dále vyšívání a jinými ručními pracemi, je duchaplná, mírně koketní, ale věci, o kterých hovoří, většinou nezná do hloubky. Pokud nějaká žena byla nejen duchaplná a chytrá, ale dokonce i vzdělaná, už byla takříkajíc zvláštní. A pokud ještě navíc kouřila, nosila kalhoty, vyslovovala nahlas své nekonvenční názory, pohrdala manželstvím a kromě toho psala také knihy a společensky i politicky se angažovala, byla pro společnost nepopiratelně výstřední osobou. A taková byla George Sandová. Její bouřlivý bohémský život s četnými milostnými vztahy a navíc její hlasitě proklamovaná spolupráce s demokraty a utopickými socialisty značně pobuřovala soudobou francouzskou, ale i světovou veřejnost. Bojovníky za ženskou emancipaci však byla naopak bezmezně až nekriticky obdivována.

Neúprosná kritika jí však stále pronásledovala svými odsudky. Vyčítali jí její negativní postoj ke katolicismu (její dílo dala Svatá inkvizice jako celek 15. 12. 1863 na index), její sympatie k saint-simonskému utopismu. Nejvíc však dráždil její už zmiňovaný vztah k manželství, které považovala za instituci, omezující jak ženu, tak muže v touze po plném citovém životě, ničím nespoutaném a nepodléhajícím žádným konvencím. V otázkách vzájemného soužití mezi mužem a ženou byla pro neformální spojení, které by odpovídalo přirozené lidské touze, což také vyjádřila ve svým románech. Například veskrze sympatická, moudrá a spanilá Evženie v románu Dvě lásky mladého Horáce žije v takovém neformálním svazku s vypravěčem příběhu - medikem Theofilem, a je to nejharmoničtější, co se v románu vyskytuje. Spisovatelka věřila, že jedině takový svazek je opravdu poctivý k citům a tedy mnohem pevnější a trvalejší. Ona sama byla sice vdaná, ale se svým manželem baronem Casimirem Dudevantem se po devíti letech rozešla.

Snad nejproslulejší avantýrou této pozoruhodné ženy byl její vztah s polským romantickým skladatelem Fryderykem Chopinem. Seznámili se na jednom večírku na podzim roku 1836, ona byla tehdy už zralá dvaatřicetiletá žena, on nesmělý a navíc nemocný šestadvacetiletý mladík. Hrál ve společnosti své nádherné skladby a Sandová jej zaníceně poslouchala a ještě ten večer po něm zatoužila. Jenže romantickému Chopinovi se vůbec nezamlouvalo její extravagantní oblečení a chování. Měla totiž na sobě kostým Turka - kalhoty, turban a v ústech silný doutník, který tak dráždil tuberkulózou napadené Chopinovi plíce. Ale co si Sandová usmyslela, musela mít. Pronásledovala Chopina po všech večírcích, kde hrál, tam zaručeně byla a za dva roky z toho byla láska. Rozhodli se, že společně stráví zimu na Mallorce. Spolu s nimi cestovaly i Georginy dvě děti - patnáctiletý syn a desetiletá dcera. Měli však neuvěřitelnou smůlu, neboť právě ten rok byla na Mallorce nebývalá zima, sychravo a déšť, takže křehkému Chopinovi se jenom přitížilo. Následujících sedm zim proto trávili výhradně v Nohant - městečku na jihu Francie, kde Sandová zdědila jakousi usedlost. Jejich láska však začala postupně blednout, definitivní rozchod nastal po bouřlivé roztržce kvůli nevydařenému sňatku Georginy dcery Solange. Její choť se ukázal být nehodným manželem a čím dál víc bylo jasné, že se ženil ze zištných důvodů. Sandová však z neznámých důvodů vinila z tohoto neúspěchu svou dceru. Jediný, kdo se jí zastal, byl právě Chopin.

Čtyřicítka na krku nebránila Sandové v dalších milostných pletkách a dobrodružstvích. Láskou byly zmítány také hrdinky jejích děl, jak už to u romantických románů bývá nepostradatelné. Snad nejčtenějším z nich je příběh upřímné a oduševnělé zpěvačky Consuely, který začal vycházet na pokračování od února 1842. Získal si totiž takový věhlas u čtenářů, že Sandová musela horečně připisovat další a další kapitoly a psaní se stalo skoro až nezvládnutelné. Snad právě proto připomínají jeho jednotlivé části spíš samostatné povídky. Sandová sama si byla tohoto nedostatku vědoma: "Román není dobře veden, chybějí mu proporce... Cítila jsem, že tento způsob práce není normální a skrývá v sobě velká nebezpečí," napsala do Nezávislého revue. To však nezabránilo obrovskému čtenářskému úspěchu o romantických příhodách malé polocikánky Consuely, který svým božským hlasem odzbrojila celou Evropu. "Consuela part bezpečně uměla. Jakmile jí před očima zazářila první slova tohoto širokého a ryzího zpěvu, zdálo se jí, jako by ji někdo přenesl do jiného světa. Zapomněla na hraběte Zustinianiho, na nepřátelské pohledy soupeřek a dokonce i na Anzoleta. Na tvářích jí zaplál božský oheň, velké černé oči žhnuly svatým plamenem a kostelní klenbu naplnil hlas, jakému nebylo rovno, vítězný, skutečně velkolepý, hlas, který může mít původ jen ve velké inteligenci spojené s velkým srdcem..."

Z poněkud jiného soudku je román Dvě lásky mladého Horáce, kterého kritici označují za téměř balzacovský. I tady vystupuje oduševnělá, ušlechtilá žena zklamaná láskou v podobě pařížské švadleny Marty. Děj se však soustředí kolem domýšlivého, malicherného Horáce, který svou charakteristikou odpovídá Consuelině první lásce Anzoletovi. Ale je tu ještě něco, co vychází ze známých názorů Sandové, a to už zmiňované saint-simonství, obrovská sympatie k utopickému socialismu, hluboké sociální cítění a touha po sociální spravedlnosti.

Její myšlenky i umění značně ovlivnily také české ženské hnutí a naše přední spisovatelky 19. století, jako například Karolínu Světlou nebo Boženu Němcovou. V Čechách měla Sandová také mnoho ctitelů a přátel. Sofie Podlipská v roce 1865 vydala ve vlastním překladu její Consuelu (část tohoto románu se odehrává v Čechách - na Šumavě). Také další její knihy byly u nás v překladech hodně vydávány a čteny. Ale i v ostatní Evropě a konečně i v samotné Francii prokazovali Sandové mnozí významní spisovatelé a kritici obdiv a úctu, ať už to byl Victor Hugo, Alexandre Dumas, Honoré de Balzac, Gustave Flaubert, Dostojevskij, Turgeněv či Heinrich Heine.

SHRNUTÍ:

Francouzská romantická spisovatelka Aurore Dupinová, provdaná baronka Dudevantová, je známá pod svým mužským pseudonymem George Sand, jímž podepisovala svá díla. Žila v letech 1804-1876 a proslula nejen svou tvorbou, ale především svými názory a nekonvenčním chováním. Stala se jednou z prvních známých představitelek ženského emancipačního hnutí, přívrženkyní utopického socialismu a boje za sociální spravedlnost. Napsala přes sto svazků románů, její korespondence je ještě obsáhlejší a byla ve třicátých letech tohoto století shrnuta do více než dvou set svazků! Kromě toho byla také žurnalistkou, psala divadelní hry, uveřejňovala výzvy, vytvářela politické plakáty atd.