Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Giovanni Boccaccio [bokačo], italský renesanční spisovatel a básník, se narodil pravděpodobně v Paříži v roce 1313 a zemřel 21. prosince 1375 ve Florencii. Příslušnost k domu Bardiů, financujících anjouovskou dynastii, mu zaručovala přístup ke dvoru, kde prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d'Aquino, která pod jménem Fiammetta má v jeho díle podobnou funkci jako Dantova Beatrice nebo Petrarkova Laura. Po úpadku Bardiů a po otcově smrti se vrátil do Florencie.

Vrcholem jeho tvorby je Dekameron (1348-53), cyklus stovky novel rozdělených po deseti na deset dní. Vypráví si je společnost tří mladíků a sedmi dívek, kteří utekli z Florencie na venkov v době moru v roce 1348. Tato rámcová povídka spojuje novely v organický celek, komponovaný podle vzoru Božské komedie s didaktickým záměrem ukázat na hierarchicky seřazených příkladech neřestí a ctností cestu k šťastnému životu, na rozdíl od Danta však pozemskému; proto bývá Dekameron nazýván lidskou komedií.
Boccaccio chtěl dokázat, že italský jazyk je vhodný stejně jako latina pro všechny žánry "vysoké" literatury, např. v prozaickém románu Filocolo (1336), eposu o 18 zpěvech v Caccia di Diana (Dianin lov), v eposu Filostrato (1338) a Teseida (1340-41).
Pravděpodobně po Dekameronu vznikla satirická povídka Koš aneb Bludiště lásky. Setkání s Petrarkou 1350 přivedlo Boccaccia k zájmu o humanismus.
Život Dantův je prvním životopisem tohoto největšího italského básníka. Ve stáří ho představy posmrtné odplaty přiměly k zavržení vlastních děl; od úmyslu spálit je ho odvrátil Petrarca, byť sám (v dopise 1373) považoval Dekameron pouze za "mladistvou knihu, napsanou v próze a určenou pro lid." Boccacciova próza je považována za závazný vzor literárního jazyka v Evropě; Dekameron podstatně ovlivnil vývoj evropské novely a dodnes je zdrojem inspirace pro všechna umění.