Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ŽIVOTOPIS č.1 - Verurunka, taebo[zavinac]seznam.cz

• narodil se 12.12.1821 v Rouenu jako syn lékaře (chirurga)
• studoval práva – nedokončil kvůli nervové chorobě (padoucnici)
• během studií mu zemřel otec, který ho předtím stihl finančně zabezpečit
• poté se už věnoval jen psaní (byl velmi pečlivý, vymýšlel i melodie vět)
• podle něho by si měl autor zachovávat odstup od díla a postav
• žil samotářsky, stýkal se jen s několika přáteli (G. de Maupassantem, I. S. Turgeněvem, G. Sandovou)
• podnikl několik cest po Evropě, navštívil také Egypt, Sýrii a Tunis
• odmítal manželství, prožil několik nešťastných lásek k ženám většinou starším než on sám
• zemřel 8. května 1880 v Croissetu

DÍLO:

romány "Paní Bovaryová; Salambo; Citová výchova; Bouvard a Pécuchet"
povídky "Pokušení svatého Antonína; Prosté srdce; Paměti bláznovy; Herodias; Legenda o svatém Juliánovi Pohostinném"
dramata "Kandidát; Zámek srdce"

Flaubert psal i cestopisné prózy...

ŽIVOTOPIS č.2 - Maruš, Princessna.B[zavinac]seznam.cz

Gustave Flaubert se narodil 12. prosince roku 1821 v Rouen a zemřel 8. května roku 1880 v Croisset.
Byl prozaikem, synem primáře v rouenské nemocnici. Na lyceu v Rounes měl za spolužáka Maxima du Camp a L.Bouilheta. V Trouville poznal o 13 let starší Elisu Schlésingerovou, ideální vztah k ní později transponuje do Citové výchovy. V Paříži studoval práva, pro nervovou chorobu epileptické povahy je musel přerušit, a proto se uchýlil do Croissetu. Od mládí byl zaujat pro literaturu, v Paříži navštěvoval ateliér sochaře Pradiera, kde poznal V.Huga a i Louisu Roletovou, která byla o 11 let starší, k níž v letech 1846-1855 měl bouřlivý vztah. Po smrti otce a sestry se věnoval výhradně literatuře. Podnikl větší cestu s Maximem du Camp do Egypta, Sýrie a Řecka. Jinak žil asketicky oddán literární tvorbě v Paříži anebo na venkovském sídle v Croissetu s matkou a neteří Carolinou. Bděl nad literárními začátky Guy de Maupassanta, syna přítelkyně z dětství. Stýkal se se Sainte-Beuvem, Tainem, Goncourty, byl spřátelen s Turgeněvem a Sandovou. V 70. letech se nervové krize stupňují. Pojítko mezi díly mladosti a pozdější tvorbou je mimo jiné ironické pojímání života vyjádřené groteskou. Deziluze se mu zdála poetičtější než iluze. Jeho postavy se dají svést na nesmiřitelný rozpor mezi iluzí a skutečností. Dosvědčuje to již první z jeho mistrovských děl Paní Bovaryová. Hrdinka je ženou venkovského lékaře. Svedena romantickou četbou, chtěla by vědět, co se skrývá za slovy blaženost, vášeň a opojení. Protože jí to nedovede říci její prostoduchý muž, hledá vysvětlení jinde. Má milence, zadluží se, stane se obětí venkovského lichváře, až konečně nezná jiného východiska ze své tísně nežli sebevraždu. Svůj vztah k této postavě vyjádřil Flaubert dvěma protichůdnými výroky. Řekl, že do ní nevložil nic ze sebe, a jindy zas prohlásil: "Paní Bovaryová jsem já". To znamená, že paní Bovaryová je typ, do něhož umělec promítl krize své mladosti, a tím se z nich současně vykoupil. Román Paní Bovaryová, který vynesl autorovi soudní stíhání pro urážku mravnosti - z něhož byl osvobozen a jež na knihu upozornilo ještě více -, byl pak oceněn jako klasické dílo literárního směru nazývaného realistický a Flaubert jako jeho přední zástupce. Následoval historický román Salambo líčící odboj žoldnéřů, vedených římským otrokem Spendiem a Libyjcem Mathem, kteří vymáhají na Kartágu po první punské válce povinný žold. Klesal-li Flaubert v Paní Bovaryové pod tíhou úkolu líčit všední život, jako se píší dějiny nebo epopeje, úskalím látky v Salambo byla její těžká dostupnost, zvláště když chtěl Flaubert, jak napsal, na fatu morgánu aplikovat postupy moderního románu. Originálním výtvorem je titulní hrdinka Salambo, kněžka bohyně Tanit. Flaubert ji dává zemřít, když se dotkla pláště Zaimfu, jejž učinil symbolem odvěké iluze. Román Salambo je dílem, jímž se Flaubert přiblížil nejvíce ideálu stylu, který mu tanul na mysli.