Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ivan Stěpanovič Koněv (Ива́н Степа́нович Ко́нев) se narodil 28. prosince 1897 do rodiny rolníka ve vesnici Lodejno v Kirovské oblasti (Ки́ровская о́бласть). Maminka mu bohužel zemřela při porodu.

Roku 1912 dokončil střední školu a pracoval jako lesní dělník. Do armády přišel v roce 1916 během 1. světové války - absolvoval poddůstojnickou školu a roku 1918 se dostal na jihozápadní frontu, téhož roku byl demobilizován.

Během Ruské občanské války (Гражданская война в России) působil jako komisař obrněného vlaku, později brigády, zejména v bojích na východě Ruska proti jednotkám admirála Kolčaka, vojsku atamana Semjonova a nakonec i proti japonské intervenci.
V roce 1926 ukončil důstojnický kurz. Poté několik let velel střelecké divizi.
Roku 1934 ukončil studium na Vojenské akademii M. V. Frunzeho.
Koncem 30. let 20. století přestál stalinské čistky v armádě a od roku 1938 velel postupně pěší brigádě a později i 2. armádě, dislokované na Dálném východě.
V letech 1940 až 1941 velel zabajkalskému a severokavkazskému vojenskému okruhu.

Na začátku Velké vlastenecké války (Великая Отечественная война) velel 19. armádě západního frontu.
V září až říjnu 1941 jednotky pod jeho velením utrpěly od postupujících německých vojsk sérii těžkých porážek, ukončených obklíčením a ztrátou všech těchto jednotek v kotli při městě Vjazma (Вязьма). Za to mu hrozil vojenský soud a trest smrti, který však Stalinovi vymluvil generál Žukov, když poznamenal, že ani popravou generála Pavlova se situace nevyřešila a Koněv je navíc dobrý důstojník. Žukov si vzápětí vyžádal Koněva za svého zástupce. V rámci Kalininského frontu (Калининский фронт) pak vedl Koněv smělé protiútoky, jež zahnaly Němce před Moskvu. Za tyto úspěchy byl vyznamenán řádem Kutuzova I. třídy (Орден Кутузова).

Později velel Severozápadnímu frontu (Северо-Западный фронт). Bitvy u Kurska se zúčastnil jako velitel Stepního frontu (Степной фронт), který byl v záloze pro nadcházející protiofenzivu. Jeho jednotky nejprve upevnily sovětskou obranu a později vedly protiútoky v závěrečné fázi bitvy, následně osvobodily Bělgorod (Бе́лгород), Charkov (Харьков) a překročily Dněpr. Později velel 2. ukrajinskému frontu během Korsuň-ševčenkovské operace (Корсунь-Шевченковская операция), kdy mu byl 20. února 1944 udělen titul Maršál Sovětského svazu. Později jeho vojska vybojovala v těžkých podmínkách bitvu u Kamence Podolského.
V květnu 1944 byl pověřen vedením 1. ukrajinského frontu, jehož vojska překročila 26. března 1944 hranice SSSR, a díky Lvovsko-sandoměřské operaci (Львовско-Сандомирская операция) porazili Skupinu armád Severní Ukrajiny Josefa Harpeho.
29. července 1944 mu byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu (Герой Советского Союза) spolu se Zlatou hvězdou a Leninovým řádem.
Podílel se na uskutečnění Viselsko-oderské operace (Висло-Одерская операция) v lednu a únoru 1945. Vojska pod jeho velením se zúčastnila bitvy o Berlín jakož i pražské operace, za což mu později v Praze Dejvicích postavili památník, který na svém místě stojí dosud.

V letech 1945-1946 velel Střední skupině armád, v letech 1946-1950 a 1955-1956 byl velitelem pozemních vojsk Sovětského svazu. Po Stalinově smrti nejprve předsedal soudu s Berijem, později se roku 1956 stal 1. náměstkem ministerstva obrany a současně byl od roku 1955 do roku 1960 hlavním velitelem společných vojsk Varšavské smlouvy. Velel i zásahu sovětských vojsk proti maďarskému povstání. Následně se dobrovolně vzdal svých dosavadních funkcí a byl jmenován za vrchního inspektora ministerstva obrany, šlo o lehkou funkci, která vlastně znamenala jeho dobrovolný odchod do penze. Od srpna 1961 do dubna 1962 krátce velel Skupině sovětských vojsk v Německu. Následně odešel definitivně do důchodu.

Zemřel 21. května 1973 na rakovinu. Byl pohřben pod kremelskou zdí.

DÍLO:

Vydal dvě knihy:

• Čtyřicátý pátý (1966, Сорок пятый) - vojenská memoárová literatura přináší vzpomínky maršála Koněva na závěrečné fáze druhé světové války (u nás vyšlo v nakladatelství Svoboda v letech 1966, 1970 a 1985)
• Poznámky velitele frontu (1972, Записки командующего фронтом)