Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Básník a prozaik nespoutaného temperamentu, kterým nezřídka provokoval své okolí. Katolicky orientovaný autor hrůzy ze smrti, ale i radostné oslavy života. Jako jeden z prvních vnesl do české literatury asociativní techniku utváření básnického obrazu a výraznou tendenci k mluvnímu projevu, spojenou s úsilím co nejvíce přiblížit literaturu realitě za jejími hranicemi.

Narodil se jako syn rolníka a vesnického kupce v Tasově na Českomoravské vrchovině. Matka mu brzy zemřela, s novou otcovou manželkou si nerozuměl. Ztrátu vlastní matky bolestně pociťoval celý život, stejně tak ho poznamenalo živoření a předčasný odchod jediné vlastní sestry Matylky. Maturoval na třebíčském gymnáziu (1898) a poté na přání rodičů vstoupil do kněžského semináře. Vysvěcen byl roku 1902. Jako kněz působil na několika místech, po sedmi letech se pro své názory a literární činnost dostal do konfliktu s církevní vrchností, byl zbaven možnosti vykonávat kněžský úřad, poslán na neplacenou dovolenou a posléze s nepatrnou penzí do výslužby. Tehdy žil porůznu u svých známých, jeden čas také na Slovensku, ani tam však existenčně nezakotvil. V roce 1922 si v rodném Tasově postavil domek a tam - pouze s přerušeními věnovanými zahraničním cestám (Itálie, Jugoslávie, Německo) - žil až do své smrti.

Pro Demlovu tvorbu jsou důležitá sblížení a spolupráce s řadou přátel, z nichž bez ostrého střetu a rozchodu přežil pouze vztah k O.Březinovi. Ve dvacátých letech se nadchl ideou sokolství a pokusil se ji sblížit s křesťanstvím. To se mu však nepodařilo, a tak se se sokolstvím v nevůli rozešel. Krátce nato vydal knihu Mé svědectví o Otokaru Březinovi, kterou si proti sobě popudil takřka celou kulturní veřejnost. V důsledku jiných střetů a ztrát se začal cítit jako štvanec, jemuž nikdo nerozumí. Zesílily také Demlovy útoky na demokratický systém první republiky a později se v jeho textech začaly hojněji objevovat antisemitské výpady. Kromě jiného kvůli nim byl po roce 1945 vyšetřován a souzen. Kolaborace s Němci mu však nebyla prokázána, výrokem lidového soudu byl zproštěn obžaloby.

Významnou roli v Demlově životě sehrály ženy. Staly se inspiračním zdrojem řady jeho klíčových děl, organizačně se podílely na jejich vydávání, některé mu i finančně pomáhaly zajišťovat existenci, vnášely do jeho života řád, ale i neklid a problémy. Ještě před první světovou válkou se sblížil s manželkou podnikatele Eliškou Wiesenbergerovou. Asi nejvýznamněji potom po její smrti zasáhla do Demlova života manželka lékaře, spisovatelka Pavla Kytlicová, která s ním žila až do svého úmrtí v tasovském domku. Třetí v řadě byla hraběnka Kateřina Sweerts-Sporcková, jíž věnoval své německy psané knihy. Na sklonku třicátých let nabídla Demlovi své služby tehdy osmnáctiletá Marie Rosa Junová, která v Tasově založila nakladatelství sloužící k vydávání hlavně Demlových knih. Byla vyslovena domněnka, že Deml u svých partnerek hledal zejména duchovní oporu, jakousi náhradu za matku a za svoji předčasně zesnulou sestru.