Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jean Racine patří k nejvýznamnějším francouzským dramatikům sedmnáctého století.

Ve čtyřech letech osiřel a prarodiče ho poslali do školy, v níž vládl duch jansenismu. Ten se snažil o reformu katolické církve a k jezuitům byl nepřátelský. Dále pak studoval filozofii a teologii, v roce 1664 se vrátil do Paříže a navázal blízké až přátelské styky s Moliérem, který mu také ve stejném roce uvedl první hru Thébanka. Racine byl pro soukolí divadelního života přímo stvořen. Jeho rozchod s Moliérem, od něhož přešel k divadelní konkurenci, jež měla lepší pověst při uváděni tragédií než společnost Moliérova, to dokazuje. Navíc s ním odešla přední Moliérova herečka a Racinova milenka.

Roku 1673 se stal Racine členem filozofické školy Akademie, ale o čtyři roky později se po skandálu kolem hry Faidra stáhl z divadelního života.

Ve svých dílech završil to, co jeho současník Corneille začal. Dával dramatickým konfliktům vyvěrat z posedlosti erotickou vášní, která se nedokáže podřídit ničemu.

V tragédii Andromacha se epirský král Pyrrhus zamiluje do Andromachy, vdovy po trojském hrdinovi Hektorovi, jež byla dána i se synem Pyrrhovi do otroctví. Kvůli lásce k ní odmítne dokonce jinou ženu - Hermionu. Ta, aby se pomstila, slíbí Orestovi, že si ho vezme, ovšem s tou podmínkou, že zabije Pyrrha. Orestes to učiní a Hermiona se nad Pyrrhovým tělem probodne.

Racine ve všech svých hrách sledoval jednání vyrůstající z podobně nezkrotné vášnivosti, podrobně analyzoval a vykresloval podobu prudkých lidských citů.

Například v tragédii Berenika zcela zlikvidoval protiklady mezi dobrými a zlými postavami a nastolil konflikt mezi dvěma lidmi, kteří spolu chtěli komunikovat, ale nedokázali to.

V hrách Bajazid a Britannicus postavil situaci na známém mechanismu, kterým se láska mění v nenávist.

Ve své poslední hře Faidra jako by soustředil všechny typické rysy svých dramatických textů. Nejprve zevrubně a logicky informoval o vnitřním světě postav. Potom z této fáze začal rozvíjet zhuštěný děj, jehož tragičnost naznačil už prvním veršem. Teprve v závěru se předivo jemných a precizních analýz psychiky proměnilo v činy: vášeň vydala své výsledky.

Racine však nebyl autorem psychologických dramat. Jeho racionalismus ho učinil pozorovatelem lidských duší. Udržoval od svých postav odstup, nesoudil, nehodnotil, nechtěl jako Corneille sdělovat nějaké poselství. Snažil se jen racionálně analyzovat člověka a hledat příčiny jeho jednání v něm samotném.