Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"V Lounech jsem se narodil. 280 metrů nad mořem, 280 let za opicemi."
Stalo se tak roku 1899. Konrádovi rodiče tam měli hokynářství, otec kromě toho zahradničil na pronajaté zahradě a syn mu při tom pomáhal. Vystudoval na lounské reálce; jeho o rok starší spolužák Konstantin Biebl se mu stal přítelem na celý život. Po válečné maturitě Konrád narukoval, prošel výcvikem v Záhřebu a důstojnickou školou v Rijece (jako hrdinové románu Rozchod!), ale brzy dostal ze zdravotních důvodů jednoroční dovolenou, takže se pak účastnil až bojů na Slovensku roku 1919. Krátce působil jako učitel v Ledcích u Plzně, nicméně z politických důvodů byl propuštěn. To již byl členem KSČ a bojovným komunistickým novinářem. Žurnalistické činnosti se pak věnoval naplno. Výbor z jeho satirických básniček i z jeho tehdejší lyriky najdeme v knize Z časů Trnu (Trn byl komunisticky orientovaný satirický týdeník).

Uměleckou provokací byly i jeho první 3 knihy próz: Robinsonáda, Rinaldino a Dinah. Bojoval jimi ve 2. polovině 20. let minulého století na téže frontě jako Vladislav Vančura. Byl to boj proti kompozičním a výrazovým konvencím tehdejší prózy. Oba se domnívali, že lékem může být její zlyričtění. Konrádova lyričnost byla jiná než lyričnost Vančurova. Byla hravější, vždy ochotná k vtipným paradoxům a slovním hříčkám. Konrádova próza v tom byla protějškem hravé poetistické poezie. Jeho 3 lyrické prózy nechtějí být výpovědí o objektivní skutečnosti.
V Rinaldinovi klidně nechá svého studentského hrdinu stát se po milostném zklamání vůdcem loupežníků.
A v próze Dinah se úředníček a spisovatel uvězněný pro konflikt s policistou zamiluje do černošky, jejíž hlas slyší z gramofonové desky, a i po propuštění z vězení žije se svou krásnou posedlostí stále jakoby na hranici skutečnosti a snu. Spíš než výpověď o skutečnosti je to výpověď o citovém životě tehdejšího mládí, jež má za sebou zkušenost války. O to silnější je jejich opojení životem, jejich touha po lásce a štěstí. A je to zároveň mládí hodně neučesané, skeptické a ironické, každá důstojnost i každá fráze je jim k smíchu (je to ten životní pocit, jenž dal vznik i Osvobozenému divadlu Voskovce a Wericha). A tak se v Konrádových prózách prolíná křehká lyričnost s výsměšnou ironií. A pod lehoučkým vtipkováním se často ozve spodní tón chaplinovského smutku.

Po těchto lyrických hříčkách byl překvapením první Konrádův román Rozchod!, jeho nejznámější dílo. Není to román v pravém slova smyslu, je to próza pohybující se na hraně beletrie a literatury faktu. Opírá se o autorovy vzpomínky a přítelův zápisník. Jde o kroniku válečného mládí Konrádovy generace, mládí chlapců, kteří byli ze školních lavic vyvlečeni do zákopů první světové války. Rozchod! je román protiválečný, ačkoliv nepřináší obrazy válečných hrůz. Válka je v něm viděna očima tří mladých inteligentních chlapců s vědeckými a uměleckými sklony. Hlavními hrdiny udělal Konrád dvě skutečné postavy, své dva přítele - biologa Emanuela Purkyně, potomka slavného Jana Evangelisty, syna váženého lounského lékaře, a malíře Josefa Hubáčka, chlapce z proletářského prostředí. Vojákování pro ně není jen fyzickým utrpením, ale především něčím, co ponižuje jejich lidskou důstojnost. Oba proti tomu bojují, každý svým způsobem. Hubáček se rozhodl nechovat se jako voják, zůstat i v uniformě civilem. Sabotuje všechna cvičení tím, že je provádí co nejpomaleji a co nejneobratněji. S filozofickým klidem snáší všechna příkoří, jež mu to přináší. Nevadí mu, že ho omezenci v uniformách pokládají za blba. Když uteče bos ze školy a je chycen ve frontovém pásmu, zavřou jej jako notorického blbce do blázince a potom propustí. Purkyně zase sabotuje vojákování vnitřně. Zachovává si svobodu svého ducha tím, že myslí na svou vědu, že všechen volný čas věnuje přírodovědným pozorováním a zpracovávání svých poznatků ve svých zápisnících. Tak se chová Purkyně i za bojů na italské frontě. Když dojde k bojům na Slovensku, odmítne se jich Hubáček účastnit ze zásadních důvodů. Autor a Purkyně se dají vést svým vlasteneckým zanícením, ale i v tomto boji nacházejí všechno to, co jim zprotivilo válku ještě dříve, a tak si uvědomují, že existuje jediný kouzelný rozkaz, po němž touží všichni vojáci: "Rozchod!" První Konrádův román je svým poloreportážním, dokumentárním charakterem vybočením z vývojové linie jeho prózy, jejíž povahu by bylo možno označit jako imaginativní realismus.

Středozemní zrcadlo je opět lyricky laděná krátká próza, je v ní však na rozdíl od tří próz z 20. let minulého století více dobových reálií, především politických a ekonomických skutečností doby hospodářské krize, ovšem v groteskně fantastickém překreslení.

Druhým Konrádovým tvůrčím činem v oblasti románu jsou Postele bez nebes. Konrád se v tomto románu vrátil do svého rodiště, k světu dětství, pro jehož básnivost má mimořádné pochopení, a znovu ke klíčovému zážitku své generace, k zážitku války. Námětem románu jsou příběhy a hry skupinky chudých dětí na malém městě, časově zarámované dvěma válkami, balkánskou roku 1912 a vypuknutím první světové války v roce 1914. Líbezná malá Alžbětka a několik chlapců tvoří dětskou partu, jež se schází ke svým hrám. Děti žijí své hry s velkou opravdovostí a naplňují je nejen svou bohatou fantazií, ale i svou potřebou spravedlnosti a rytířstvím. V jejich hrách je víc lidskosti než v činech dospělých. Zároveň jsou tu dětské hry zrcadlem odrážejícím vnější svět, v němž děti žijí. Ten zasahuje někdy pokřivujícím způsobem do ryzosti dětského cítění. Je to zejména svět jejich nejbližšího okolí, jejich rodin. Dětská opravdovost nezřídka naráží na předsudky vládnoucí v rodinné výchově, na pokrytectví a tyranství světa dospělých. Jsou někdy surově trestány i za činy motivované pohnutkami velmi ušlechtilými. Do světa dětských her zasahuje i jejich širší okolí, svět malého města s jeho sociálním napětím, malichernými zájmy a drobnými skandály. Zrcadlí s v něm i velký svět, jeho technický pokrok, ale i války. Hry na válku vycházejí vstříc dětské touze po hrdinství, ale deformují dětské cítění výbuchy divokosti a nedětského bojovného rozvášnění.

Básnivost dětského světa vyjadřuje Konrád jazykem bohatě metaforickým, takže se vyprávění často přeměňuje v řadu básní v próze. K básnicky nejkrásnějším patří scény v hodinářském krámu.
"Nejprve zazněl mléčně sytý hlas smaltovaných hodin a do něho vpadly (jako hvězdným ohlasem) mámivé údery všech bicích strojů, rozdychtěné perony nádraží, úchvatný cinkot svatebních příborů, harčtí kanáři, andělský chór, harfa, harfy... A dlouhé doznívání; tajuplné. A opět jen kmitočet kyvadel, setrvačník. Krápníky vteřin. Hodiny, ti ptáci bez vratiprstů."

Postele bez nebes vyšly již na počátku okupace. Z několika drobnějších věcí, jež Konrád vydal za okupace, jsou nejzajímavější Epištoly k nesmělým milencům, rozmarně parodující všelijaké "tajemníky lásky".

Po osvobození píše Konrád jednak básnické reportáže, jednak portrétní a vzpomínkové črty. Do knihy Okouzlení lidem a zemí byly shrnuty 3 jeho reportážní prózy: Projíždíš novým Polskem, Jugoslávské kolo a Na černé hodince, lyrické putování krajem Boženy Němcové a Aloise Jiráska.
V knihách Fanfáry a hrany, Epištoly a vavříny, Perokresby a Nevzpomínky vzpomíná Konrád na lidi, které za svého života poznal, s nimiž se přátelsky stýkal, především pak na umělce. Nemají to být vyčerpávající portréty ani hodnotící studie, spíš bleskové pohledy z nezvyklého úhlu, vystihující podstatu portrétované osobnosti.