Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Karel Kryl byl český písničkář, básník a potulný zpěvák, jehož písně si lidé potají nahrávali z magnetofonu na magnetofon, a navzdory špatné technické kvalitě tisící kopie je poslouchali s lehkým mrazením v zádech. Zpíval o lásce a něze, ale především o své době, poznamenané vpádem okupačních vojsk do Československa. Hořké texty burcovaly veřejné mínění "...a křičely na lidi... Pamatuj!..." Vyzpívával se z bolesti a pocitu ponížení. Jeho písně v jednoduchém kytarovém doprovodu odhalovaly pravdu, pranýřovaly zpupnost okupantů a bezectnost jejich přisluhovačů. Dokázaly přesně vyjádřit pocity zrady, zklamání a bolesti, vyvolané okupací své rodné vlasti.

Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži, vystudoval střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni. Vyráběl záchodkové mísy v keramičce v Teplicích, recitoval Baudelaira a Villona, miloval jazz. Vystřídal několikero zaměstnání, například v pražské televizi pracoval "jako takový lepší tahač kabelů", ale hlavně psal poezii a texty písní, které sám zpíval.

V roce 1969 vydal svou první dlouhohrající desku Bratříčku, zavírej vrátka. Titulní písnička o bratříčkovi v polobotkách vznikla naprosto spontánně 22. srpna 1968, jako okamžitá reakce na příjezd "železných maringotek". Texty této a dalších jeho desek, spolu s texty starších básní, shromáždil v Kníšce Karla Kryla. V této sbírce lze nalézt také jeho snad nejznámější protiválečnou báseň Morituri te Salutant.

Ve svých pětadvaceti letech, 9. září 1969, odjel do sousedního Německa, kde po pár týdnech požádal o politický azyl. Usadil se v Mnichově, kde studoval dějiny umění a filosofii, později se stal redaktorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Zpíval českému lidu po rozhlasových vlnách a nevzdával se naděje na svobodnou vlast.

Domů se vrátil, když klíče zazvonily umíráček poslední středoevropské totalitě. Svým hlasem nezištně podpořil sametovou revoluci, která ale nedokázala důsledně zatočit s představiteli a horlivými přisluhovači minulého režimu, a tak

"...Ti, kdo nás léta týrali,
nás vyhazují z práce -
a z těch, kdo pravdu zpívali,
dnes nadělali zrádce..."

Avšak ani po pádu socialismu se nezměnil, jak mnozí jeho bývalí přátelé tvrdili. Zůstal nadále rebelem, zůstal Krylem. Nedokázal nevidět. A proto zpíval:

"...Demokracie dozrává
do žaludečních vředů,
bez poctivosti, bez práva.
A hlavně bez ohledů..."

Krylova polistopadová kritická tvorba však zůstává před posluchači pečlivě utajena. Poslední řadové CD Monology obsahuje pouze některé náznaky. Výše citovaná písnička vyšla pouze na videokazetě. Snaží se snad hudební publicista Jiří Černý, který sestavoval většinu jeho desek a který je známý tím, že se později s Krylem politicky rozešel, o nějakou cenzuru? Třeba se časem dočkáme vydání i těchto skladeb.

Karel Kryl zemřel 3. března 1994 na infarkt. Na jeho koncert pár týdnů předtím přišlo několik desítek fanoušků, avšak v den pohřbu 11. března 1994 se před kostelem svaté Markéty v Praze tísnil mnohatisícový dav.

Málokterý současný český umělec byl zahrnut tolika poctami. V roce 1988 Cenou Jana Zahradníčka za básnickou sbírku Zbraně pro Erato, v roce 1991 Zlatou Portou, výroční cenou Mladé fronty za Kníšku Karla Kryla a medailí Vítězslava Nezvala za poezii od Českého literárního fondu. O počtech prodaných desek ani nemluvě.
Dostal i řadu ocenění in memoriam - v říjnu 1994 to byla stříbrná medaile rektora Karlovy univerzity za přínos pro duchovní rozvoj a morální podporu národa, v březnu 1995 byl zpěvák při udílení cen Gramy oficiálně uveden do Síně slávy, v říjnu 1995 získal od prezidenta republiky Medaili za zásluhy II. stupně (společně například s Werichem, Voskovcem, či Kubišovou) a od Nadace Charty 77 dostal Cenu Františka Kriegla. V červnu 1995 byla v Novém Jičíně odhalena v parku Krylova pamětní deska s citátem "Už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá", v dubnu 1996 pak v Kroměříži jeho busta.
Člověka v této souvislosti napadá, zda by o takové pocty Karel Kryl vůbec stál? Ten samý Kryl, který v Písni neznámého vojína říká: "Pomníky stavíte. Prosím vás, komu?"

Bratříčku, zavírej vrátka je báseň, která vznikla v roce 1968, bezprostředně po vstupu sovětských okupačních vojsk na naše území.
Kryl rozmlouvá s bratříčkem v polobotkách o tom, co se stalo, a vyjadřuje své obavy z toho, co se asi bude v následující době odehrávat. Bude třeba se přizpůsobit novému režimu, který bude temný a nelítostný a nebude z něj úniku.
Psal o tom, co viděl, přitom používal různé metamorfózy. Věděl, že ta temná noc nebude krátká. Však taky nakonec trvala celých třicet let.

Písní neznámého vojína reaguje na zprávu z tisku: "Obě delegace položily pak věnce na hrob Neznámého vojína."
A co na to Neznámý vojín? Přál by si zemřít a získat takovou poctu, nebo by se raději vrátil z války zpět domů živý?
Tehdejší režim ukazoval pouze hrdinské činy. Nesmělo se ani pomyslet na to, že by snad někdo toužil po návratu z bojů ke své rodině. Skutečnost je však opačná a Kryl ji samozřejmě vidí a podává jí ve formě myšlenek, které by mohly patřit právě Neznámému vojínovi.

V jeho tvorbě se setkáme se spoustou slov, kterým nebudeme rozumět. Kromě nespisovných, někdy i neslušných slov hojně používá zejména slangových výrazů. Tyto dvě básně, stejně jako ostatní jeho díla, jsou skutečným obrazem života a politického dění v Československu.

POUŽITÁ LITERATURA:

Kníška Karla Kryla (Karel Kryl)
Půlkacíř (Miloš Čermák, Academia, Praha 1993)