Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Spisovatele Kena Keseyho netřeba blíže představovat, jeho kniha Vyhoďme ho z kola ven a její filmová adaptace Přelet nad kukaččím hnízdem, kterou natočil Miloš Forman, jsou v povědomí českého čtenáře dobře zakotveny. Všechna vydání knihy byla ihned vyprodána a na film, promítaný za komunismu ve filmových klubech, se stály fronty.

Ken Kesey přitom nedělal těžkou hlavu pouze komunistickým cenzorům v Československu, ale byl značně neoblíben i mezi strážci pořádku a morálky ve Spojených státech. Co si také myslet o člověku, který rezignuje na slibnou spisovatelskou kariéru a zahazuje se s individui, jimž nic lidského není cizí?

A kdo by stál o člověka, který se podstatnou část života pokoušel lidem nabídnout i jinou životní alternativu než práci "od-do" vykonávanou s urputným výrazem tvoření hodnot ve tváři? Co s člověkem, který si ze života tropí šprýmy?

Ken Kesey své dětství prožil v Oregonu na otcově mléčné farmě, během studií se účastnil soutěží v zápase, v jednadvaceti letech se oženil a měl kariéru farmáře před sebou. Chtěl se ale stát filmovým hercem a vydal se do Los Angeles. Hercem se sice nestal, ale když už se usadil v San Francisku, nasál atmosféru a poznal prostředí vykreslené v románu Jacka Kerouaka Na cestě, rozhodl se pro dráhu spisovatele.

Když napsal dvě knihy, pro které nenašel nakladatele, začal studovat a přivydělávat si k tomu jako noční ošetřovatel na psychiatrickém oddělení nemocnice Správy válečných vysloužilců v Menlo Parku. Tam se v roce 1959 přihlásil do experimentálního programu zabývajícího se "psychomimetickými" drogami.

Vyzkoušel na sobě účinky LSD, psylocybinu, mescalinu, peyotu a spousty dalších drog o dva roky dříve, než vážený profesor Timothy Leary na Harvardu začal vědecky zkoumat mexické houbičky.

Halucinogeny mu umožnily vcítit se do rozpoložení chovanců ústavu, a když se mu jednou pod vlivem peyotu při noční službě zjevila tvář indiána, napadlo ho téma dalšího románu - knihy Vyhoďme ho z kola ven (1962, česky 1978).

Příběh profesionálního hráče, vtipálka a nepolepšitelného rebela Patricka McMurphyho, který se prohlásí za psychopata, aby pobytem v blázinci unikl práci v nápravné farmě. Román, dnes hodnocený jako jedno z nejpozoruhodnějších děl poválečné americké literatury, se dočkal několika divadelních adaptací - nejúspěšnější byla adaptace Dalea Wassermana z roku 1963, v níž hrál na Broadwayi hlavní roli Kirk Douglas, a již zmíněné filmové zpracování v roce 1975 s Jackem Nicholsonem v hlavní roli.

Po úspěchu knihy začal Ken Kesey okamžitě pracovat na rozsáhlém faulknerovském příběhu s prvky antické tragédie, na příběhu vášní, které vládnou ve vztazích dřevorubecké rodiny Stamperů a přivodí její rozklad. Děj se odehrává v kulisách tajuplné krajiny, lesů, mokřin, jimiž protéká nevyzpytatelná řeka. Kesey psal román Tak mě někdy napadá (1964, česky 1998) v Oregonu, kde pracoval na mléčné farmě vedené jeho bratrem Chuckem, přičemž témata a inspiraci nasával mezi dřevorubci a po místních hospodách. Zvrat v dobře se rozbíhající literární dráze Kena Keseyho nastal v roce 1962, kdy se v San Francisku potkal s Nealem Cassadym, hlavním hrdinou Kerouakových knih.

Kolem nich se začala formovat komunita Merry Pranksters, "veselých šprýmařů", hledajících způsob, jak intenzivně, "naplno" prožít každý jednotlivý okamžik. Jako ideální přístup se jim jevila "nikdy" nekončící hra s využitím všech smyslů, kterým se trochu pomohlo LSD.

Komunita přesídlila v roce 1963 na farmu poblíž La Hondy v Kalifornii, koupila autobus, který pomalovala zářivými barvami a u příležitosti vydání Keseyho druhého románu vyrazila v roce 1964 na cestu přes Ameriku s Nealem Cassadym za volantem. Během ní navštívili jak komunitu Timothyho Learyho v Millbrooku, tak i Jacka Kerouaka.

Cesta autobusem, kyselinové mejdany, na nichž se v poklidu scházeli intelektuálové, hippies i motorkáři Pekelní andělé, utahování si ze společenského systému a jeho represivních orgánů nemohlo pochopitelně dlouho zůstat bez odpovědi.

Jiný přístup k ustáleným společenským hodnotám a jejich neustálé narušování přímo volalo po trestu. Kesey byl obviněn z přechovávání marihuany (neboť LSD bylo tehdy ještě legální). Ovšem i soudní proces pojal jako "hru na policajty a zloděje", nafingoval vlastní smrt a utekl do Mexika. Když už ho hra unavovala a stesk po domově byl příliš velký, vrátil se odsedět si pět měsíců v nápravné farmě.

Protože však i ve vězení přemýšlel, přišel na to, že opakovaná hra přestává být zajímavá a že je potřeba postoupit zas o kousek dál, a to bez chemických berliček, jen tak každý sám za sebe. Tím ovšem proti sobě poštval společenství svých hippiovských nohsledů, kteří se v "pohodě" LSD světů docela dobře zabydleli.

Kesey se se svou rodinou odstěhoval na farmu v Pleasant Hill nedaleko Eugenu v Oregonu, bohužel (pro něj) v době, kdy Tom Wolfe vydal knihu Kyselinovej test (1968), která sklidila obrovský úspěch mezi čtenáři. Ti nyní stopem nebo na motorkách po stovkách mířili za svým "kyselinovým guru", aby si mohli na svého hrdinu alespoň sáhnout, případně se na jeho farmě usadit, ale hlavně se s ním pořádně rozšoupnout.

Není divu, že Kesey poněkud zahořkl a na své návštěvníky se netvářil nijak nadšeně. Rozladilo ho to natolik, že v 70. letech toho mnoho nepublikoval (nepočítáme-li vydávání časopisu Plivni do moře) a snažil se vyrovnat sám se sebou i s tím, co z šedesátých let zbylo. Tím se zabývá v knize Keseyho výprodej (1973), kde rozebírá okolnosti svého vztahu k drogám, svou práci v blázinci a psaní své prvotiny, formou psychedelického komiksu přibližuje svůj útěk do Mexika, uveřejňuje poznámky z pobytu ve vězení, korespondenci s přáteli. Další kniha, Skříňka s démonem (1986), je kolekcí povídek, reportáží, deníkových poznámek, hovorů a básní.

Druhá z nich je sice o něco sžíravější, ironičtější a skeptičtější, nijak ovšem nepostrádá smysl pro sebeironii, která mu byla vždy vlastní. Byla důkazem, že starý šprýmař je stále v dobré formě a že o něm čtenáři ještě uslyší. A koncem 80. let uslyšeli. Začal dětem určenou a dialektem napsanou pohádkou Veverka Potvůrka (1988), pokračoval detektivním románem Sluje (1989, s O.V.Levonem), nadchl knihou o Nealu Cassadym a jejich společné cestě v autobuse přes Ameriku Další šetření (1990), která je doprovázena stovkou barevných a do té doby nepublikovaných fotografií.

Diskusi vyprovokoval ambiciózním románem Námořníkova píseň (1992), který je ságou ze života několika rodin z aljašského městečka Kuinak, "posledního útesu amerického snu". Ze stejného prostředí čerpal i v knize Lvoun: Příběh lidí z mořského útesu (1993), určené dětským čtenářům.

Se svým přítelem a dalším šprýmařem Kenem Babbsem napsal knihu Poslední dokola (1994), historicko-žurnalistického průvodce po prvním Pendletonském rodeu v roku 1911, který oživuje skutečné postavy Divokého západu Buffalo Billa, synovce Náčelníka Josefa, Jacksona Sundowna či zápasníka Franka Gotche.

A aby nikoho nenechal na pochybách, že stále neztratil svůj smysl pro humor, vydal se se svými přáteli v roce 1999 u příležitosti zatmění slunce do Anglie, jak jinak než v pomalovaném autobuse. Smyslem cesty mělo být pátrání po tajemství svatého grálu. Jak to dopadlo, si mohou zájemci přečíst na Keseyho internetových stránkách. A Keseyho kandidatura na senátora státu Oregon může být také docela legrace, za níž se ovšem skrývají docela vážné úmysly dělat politiku jinak, ale především tak, aby byla o lidech a pro lidi.

K FILMU PŘELET NAD KUKAČČÍM HNÍZDEM:

Získat všech pět hlavních filmových Oscarů se nepodaří často. V roce 1935 to byl Caprův film Stalo se jedné noci, který dostal ocenění za film, režii, scénář a mužský a ženský herecký výkon v hlavní roli. Pak až v roce 1975 právě Přelet nad kukaččím hnízdem. A uběhlo 16 let, než se to podařilo i snímku Mlčení jehňátek.

Film o tvrdohlavém chlapíkovi, který se v psychiatrické léčebně vzbouří proti nesmyslnému ponižujícímu zacházení, změnil život mnoha lidí. Ken Kesey, autor předlohy (v češtině vyšla jako Vyhoďme ho z kola ven), původně toužil po hlavní roli i režii. Když nic z toho nezískal, zatrpkl, a kudy chodil, tudy prohlašoval, že ho ten mizerný film nezajímá a nikdy ho nechce vidět. Přátelé na něj prozradili, že ho pak tajně viděl několikrát za sebou. Jack Nicholson, hlavní představitel rebela a provokatéra Randla Patricka McMurphyho, shrábl slušný honorář, ale především výrazně zazářila jeho hvězda na filmovém nebi. Druhý hlavní herec, Will Sampson, představitel indiánského náčelníka Bromdena, se přestěhoval do nejluxusnější čtvrti Hollywoodu a upil se k smrti. Hned několik hereček, které odmítly roli vrchní sestry Ratchedové jen proto, že nechtěly hrát takovou sadistickou mrchu, hořce litovalo. U několika duševně chorých se projevilo výrazné zlepšení jejich stavu a jeden přestal koktat.

V polovině šedesátých let navštívil Prahu slavný americký herec Kirk Douglas. Promítli mu jeden z tehdejších filmů nadějného mladého režiséra Miloše Formana. Když se s ním nazítří setkal na večírku amerického konzulátu, mezi řečí mu nabídl, že mu pošle knížku, na kterou právě koupil filmová práva a která se odehrává v blázinci. Neměl by chuť podle ní natočit příští film?

"Byl jsem tenkrát bez sebe blahem, ale minula nějaká doba, a knížka pořád nikde. Za deset let už jsem bydlel v New Yorku a byl bez práce. Žil jsem o jednom pivu a plechovce fazolí denně. Čekal jsem na nabídku s velkým "N". Najednou zničehonic přišla obálka a v ní byla knížka, kterou mi poslali producent Saul Zaentz a také herec a producent v jedné osobě Michael Douglas, syn Kirka Douglase. Byla to ta, na kterou jsem tehdy tak napjatě čekal, Keseyho Přelet přes kukaččí hnízdo, ale to jsem tehdy netušil. Jakmile jsem ji dočetl, odepsal jsem, že mám dokonce velký zájem adaptovat ten román do filmové podoby. Vůbec jsem netušil, že je to známý bestseller, napsaný před dobrými deseti lety. Po čase jsem se potkal s Kirkem Douglasem a ten mi vyčetl, jaký jsme nevděčný národ, když mi tehdy knihu poslal, a já ani neodpověděl. Tehdy jsme si uvědomili, že ji jako mnoho jiných zásilek zabavili na hranicích. A další náhoda. Jeho syn mi tutéž knihu poslal po letech do New Yorku úplně nezávisle na otci."

Miloše Formana tehdy neodradilo ani to, že podle filmové statistiky bylo natočeno už 75 filmů o duševně chorých a všechny propadly. Nabídka pro režiséra mimo jiné znamenala, že se musel spokojit jen s nízkým honorářem. Přestože se poměrně skromný rozpočet na film zdvojnásobil v okamžiku, kdy se Miloš Forman rozhodl angažovat Jacka Nicholsona, vyhozené peníze to nebyly. "Spolupráce s ním byla jako sen," vzpomínal ještě po letech režisér. "Trval na tom, aby se s ním zacházelo přesně jako s ostatními. Žádné výjimky. Byl dokonale připravený na každou scénu a jeho smysl pro humor vytvářel uvolněnou atmosféru."

Nečekané problémy vznikly při hledání ústavu, kde se film měl natáčet. Všechny odmítaly, braly Keseyho knihu jako útok na celý systém zdravotnické péče. Až přednosta státního nervového sanatoria v Salemu svolil s podmínkou, že jeho svěřenci se zapojí do pomocných prací a vydělají si tak alespoň pár drobných.

Miloš Forman každému herci přidělil jednoho pacienta, aby pozoroval jeho způsob řeči, gestikulaci a návyky. Herci měli v ústavu vlastní postel, košili i holicí strojky úplně stejné jako pacienti. Ukázalo se, že přednosta ústavu byl v tomto případě výjimečně jasnozřivý. Poté, co se pacienti zapojili do normálního života, u řady se projevil výrazně kladný terapeutický účinek.

Ve chvíli, kdy bylo jasné, že Přelet přes kukaččí hnízdo je horký oscarový favorit, rozhodl se Miloš Forman znovu zažádat o to, aby jej navštívili oba jeho synové. Dvojčatům bylo dvanáct, neviděl je šest let. Od té doby, kdy se jeho zahraniční pobyt změnil v emigraci, několikrát žádal komunistické úřady, aby povolily jejich návštěvu v Americe, ale marně.

"Až když tento film získal všechny nominace, vše se změnilo. Byl to paradox socialistického zřízení. Nic je nedokázalo zaujmout víc než úspěch v kapitalistickém světě." A tak malí Matěj a Petr Formanovi v doprovodu dědečka přistáli úspěšně na letišti, byli oblečeni do vypůjčených večerních obleků a absolvovali celou slávu na sedadlech po otcově boku. Tleskali jako o život a spravedlivě všem, i když si v některých kategoriích odnášel cenu jiný film. Byli první, komu zlatou sošku táta půjčil do ruky.

"Když slyšíte vaše jméno a jdete si pro tu sošku, dostaví se euforie a vy fungujete úplně mechanicky," vzpomíná Miloš Forman na okamžiky, které ho zařadily mezi nejlepší režiséry světa. "Ani nechcete jít spát, protože až se ráno probudíte, bude to zase obyčejný všední den."