Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ŽIVOTOPIS č.1 - Petra, petra389[zavinac]post.cz

Jmenoval se vlastně Jean-Baptiste Poquelin a byl synem dvorního čalouníka a pozdějšího královského komorníka. Věnoval se studiu práv, a když dosáhl titulu licenciáta, vrátil se dle otcova přání k rodinnému řemeslu a stal se královským komorním čalouníkem.

Nakonec si přece prosadí svou vůli proti otcovu přání a koncem června roku 1643 podepisuje s herečkou Madeleinou Béjartovou smlouvu o založení takzvaného Skvělého divadla. Toto divadlo zahájilo svoji činnost po velice nákladných přípravách 1. ledna 1644, a protože zanedlouho lehlo popelem daleko známější divadlo Le Marais, převzalo po něm i část souboru. Na převodní listině se při podpisu poprvé objevuje pseudonym Moliére - nejspíš z ohledu na pověst své vážené měšťanské rodiny přestal Jean-Baptiste Poquelin používat své občanské jméno.

V letech 1647-1658 prošel s kočovní divadelní společností celou střední i jižní Francii. Žil ze dne na den, strádal, společnost se několikrát málem rozpadla. Moliére však soustavně sledoval divácké reakce, učil se odhadovat, co je na divadle úspěšné a co ne. A jednoho dne uvedl s hereckou společností svou vlastní hru - frašku. Úspěch byl najednou tady. Moliére napsal v rychlém sledu několik dalších her inspirovaných italskou "ztřeštěnou" komedií a pokaždé zabraly. Mohl si dokonce dovolit vrátit se do Paříže a založit stálé divadlo v Bourbonském paláci. Zde roku 1658 uvedl svou první hru Směšné preciózky, která se vysmívala ješitnosti a namyšlenosti tehdejší aristokracie. V roce 1663 píše další dvě hry - Škola manželů a Protivové. V tomtéž roce usedá na trůn Ludvík XIV. A diváci postupně tleskají jeho Škole žen, Tartuffovi, Misantropovi a Učeným ženám. Moliére vytvořil ideální klasické komedie: konflikt, dramatický děj i nevelký počet postav pojatých s veseloherní nadsázkou, děj je značně spletitý, ale v rozuzlení jsou všechny rozpory většinou vyřešeny, forma bývá veršovaná. Opravdového mistrovství ovšem dosáhl v Lakomci (1668), Scapinových šibalstvích (1671) a poslední komedii Zdravý nemocný (1673), která dodnes neztratila svou živost.

Psal se den 17. února 1673. Opona padá, diváci nadšeně tleskají, čtvrtá repríza komedie Zdravý nemocný je u konce. Nikdo v obecenstvu netuší, že za kulisami umírá Moliére.

Ve zbožných kruzích se zvedá bouře nevole a arcibiskup zakazuje tělo pohřbít na katolickém hřbitově. Moliére je nakonec pohřben mezi sebevrahy u zdi svatojosefského hřbitova. I tahle smutná fraška však má v duchu svého autora dobrý konec - vždyť Moliérova busta ve francouzské akademii nese jediná honosný nápis: "Tomu, jenž první sem patřil a nebyl přijat."

ŽIVOTOPIS č.2 - macek, maverca[zavinac]centrum.cz

Moliére, narozen 15. ledna 1622, byl synem královského čalouníka Jeana Poquelina, který mu k stáru předal tento výnosný úřad a navíc pro něj přikoupil i úřad královského komorníka, aniž by tušil, že jeho Jeanu-Baptistovi je souzeno stát se něčím zcela jiným - komediantem a básníkem komických her. Kdo dnes zjistí, proč pohrdl i kariérou soudních úřadů, když absolvoval práva ve slavné clérmontské koleji, kde studovaly děti i nejvznešenějších rodin?

Jisté je, že v jedenadvaceti letech založil s herečkou Madeleinou Béjartovou "Znamenité divadlo". Moliére se zprvu zhlédl v tragédiích, ty však diváky příliš nelákaly, a tak zanedlouho udusily dluhy jejich rozlet. Repertoár se vyčerpal a diváci chtěli stále nové hry. Kde je však vzít?

A tehdy v sobě Moliére našel odvahu napsat pro svůj soubor hru. Jeho Ztřeštěnec se divákům líbil, se stejným úspěchem uvedl také Zhrzenou lásku a konečně také Zamilovaného doktora, jímž se prosadil u dvora.

Kdyby Moliére zůstal jen u těchto nevinných frašek, byl by už dávno zapomenut. Nesmrtelným se stal proto, že si pro své nové hry začal vybírat témata věčně platná - přetvářku, pokrytectví, patolízalství, strojenost, faleš a hamižnost - že je čerpal ze života a zpracovával způsobem nad jiné účinným: sžíravou satirou.

Ve Směšných preciózkách, které uvedl v Bourbonském paláci už rok poté, co se tu usadil, si vzal na paškál hloupou a ješitnou aristokratickou společnost, která se scházela ve vyumělkovaném prostředí svých salónů, aby tu předváděla své toalety, galantnost, naučené bonmoty, flirtovala podle přesně stanovených postupů, hrála si na znalce literatury - zkrátka aby udávala Paříži tón. Používali dokonce svůj vlastní slovník, který měl odpovídat vybroušené aristokratické kultuře. Oslovovali se "ma précieuse - má drahocenná", místo obyčejného slova židle používali "podpůrkyně konverzace" a zrcadlu říkali "rádce půvabu".
V den premiéry byla v divadle hlava na hlavě. Byli tu všichni, kdo se mohli domnívat, že je hra napadá, byl tu i pařížský lid. Každý výstup provázel potlesk i pískot, ale jak se hra odvíjela, zanikl pískot v bouři smíchu.
Potrefení se brzy ozvali znovu a mnohem důrazněji: už druhý den byla hra zakázána. Opět se však objevila na scéně, když se vrátil do Paříže král. Jen ať se Preciózky hrají, výsměch šlechtě byla přesně voda na jeho mlýn.

Povzbuzený Molière ve svých útocích neustal a král se dál smál, když v Dotěravcích sklízeli výsměch dvořané jeho družiny a ještě tleskali vlastním karikaturám. Ve Škole žen zesměšnil Moliére zbohatlé měšťáky, kteří se opičí po šlechtě, ve Versailleské improvizaci se vysmál všem povalečům a pochlebníkům, za jejichž lichotky se jim dostává bohatých odměn a penzí.
Až došlo na Tartuffa. To se polekal i sám král Slunce. V této komedii zaútočil Moliére na "ony zločince, kteří každodenně zneužívají zbožnosti a používají ji zlovolně k nejvyšším zločinům", jak říká v předmluvě k Tartuffovi.
Už první představení vzbudilo zuřivý vztek nejmocnějších - arcibiskupa, jezuitů i vlivných šlechticů. Tentokrát se proti Moliérovi spikly nejmocnější síly, jímž se ani Ludvík XIV. neodvážil vzepřít: hra se nesmí uvádět.
Tři roky pak Moliére tuto hru obrušoval, než mu král konečně povolil několikrát přepracovanou verzi znovu uvést na jeviště.

Mezitím měl Moliére novou komedii. Námětem je mu tentokrát zdramatizovaná pověst o šlechtici Donu Juanovi. Udělal z něj neřestníka své doby a obdařil ho rysy náboženského a mravního zhýralce, jenž se za to nijak nestydí.
Don Juan byl odsouzen ještě přísněji než Tartuffe. I krále přivedl do rozpaků, vždyť tato hra opravdu nenabádala ke zbožnosti. A král zbožný byl. Zakázal i Dona Juana, udělil Moliérovi 6000 franků ročního důchodu, aby mu vynahradil ty těžké rány a převzal jeho společnost od bratra do svých služeb - stala se společností královou.

V té době byl už Moliére těžce nemocný, kašlal, trýznily ho bolesti žaludku, dokonce ho postihlo chrlení krve. Nevěřil ani lékařům. Sotva mu otrnulo, sedl a za několik dní napsal komedii Láska lékařem, v níž se tentokrát vysmál doktorům. A tak si Moliére rozmnožil řady nepřátel o lékařskou fakultu.

Na Moliéra, vinou náročnosti jeho práce, nešťastného manželství a nepříliš pevného zdraví však stále častěji začínají doléhat chmurné nálady. A právě tento smutek a rozhořčení ho přiměly, aby napsal svého Misantropa, v němž znovu vyjádřil pohrdání aristokratickou společností. Tato tragikomedie pokladnu však nenaplnila. Bylo třeba znovu sáhnout k veselohrám, aby se lid smál; Moliére musel překonat svůj osobní smutek. Hlediště pak vděčně bouřilo smíchem, když uvedl Jiřího Dandu, Chudáka manžela, Pána z Prasečkova, Měšťáka šlechticem a Šibalství Scapinova. Smálo se i Harpagonovi, třebaže šlo o zrůdný portrét měšťákovy duše, hrabivého lichváře.

To už jsme se dostali do roku 1672. Moliére už nehraje role milovníků, únava ho zmáhá stále víc, sil má namále. A právě na podzim onoho roku, kdy zemřela Madeleine, kdy pochoval dalšího syna, zavřel se ve svém pokoji, aby se s poslední špetkou sil pokusil vzdorovat svému nepříteli - smrti a strachu z ní. Jak jinak než novou komedií! A tak se zrodil Zdravý nemocný, v němž znovu ztrhal pyšné, nevědomé a ziskuchtivé doktory. I v ní samozřejmě Moliére hrál, a i přes zdravotní potíže byl jeho herecký výkon přesný.

Sedmnáctého února roku 1673 se dávala čtvrtá repríza Zdravého nemocného. Před představením si Moliére vzpomněl, že je tomu právě rok, co Madeleine zemřela. "Nebude se mi hrát lehko," dodal. Chvěl se po celém těle, ruce měl jako led, ale nechtěl ani slyšet, aby odřekli představení. Hrálo se. Moliére vydržel až do konce, třebaže v závěru kašlal krev. Teprve když opona spadla, převezli ho domů, kde po dalším záchvatu chrlení krve zemřel.
Smrt přišla tak náhle, že se Moliérovi nedostalo duchovní útěchy. Sám pařížský biskup zakázal křesťanský pohřeb, faráři odmítli prokázat komediantovi poslední službu. Až čtvrtý den - zřejmě na nátlak krále - arcibiskup slevil. Moliére však nesmí být vystaven v žádném chrámu ani kapli, pohřeb se smí konat v nočních hodinách a bez jakéhokoli obřadu, v průvodu smějí být jen dva kněží. Pohřbili ho za svitu pochodní na svatojosefském hřbitově, na místě, kde pochovávají sebevrahy a nekřtěňátka...