Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý, se narodil v Počátkách. Otec byl obuvníkem. Domácnost Březinových rodičů jistě neoplývala blahobytem, ale nebylo v ní ani nouze. Pilná práce jeho rodičů mu mohla zabezpečit poklidné dětství, že se mohl oddávat svým zálibám, zejména četbě. Jeho neobyčejná inteligence se projevovala již na základní škole. Při různých školních akcích recitoval vlastní básně, jež byly tak vyspělé, že učitelé ani nenapadlo podezřívat Otokara z jejich autorství. Nebylo divu, že tento nadaný žák byl poslán na reálku do nedalekého Telče.

Tam přichází do nového prostředí. Jistě v něm navždy utkvěl dojem z proslulého telčského náměstí, vlídného a usměvavého, s dlouhými řadami loubí a podchody, s živými barokně rozkvetlými fasádami. I když mezi svými spolužáky zůstával poněkud osamocen, žil tehdy mladý Březina plně vším, čím žilo tehdejší studentské prostředí na tamní reálce. Byla to živá vlna vlasteneckého cítění, která byla mocně podporována v naší poesii, především Svatoplukem Čechem, jehož dikci dovedl mladý student napodobit mistrovsky. Začíná publikovat své básně v krajských časopisech a jeho nadšení pro umění a vlast stále roste. I když pozdější básníkovo dílo má ustavičně na mysli osud celého lidského rodu na Zemi, jeho úzkost o vlastní národ je na prvním místě, jak o tom svědčí četné jeho výroky.

Nadaného studenta si povšiml ředitel reálky Jan Mládek a poskytoval mu obrovskou podporu. Zval ho do své rodiny, půjčoval mu své knihy a Březina na jeho rodinu vděčně vzpomínal. V té době začal čítat polské básníky, jakými například byli Mickiewicz, Krasinský nebo Slowacký. Vlastenečtí polští emigranti v něm ještě posilovali české vlastenectví. Srovnáme-li Slowackého Genesi z ducha s Březinovým Mythem duše a jinými jeho básněmi, cítíme tu hlubinnou spojitost, která není bez přímého vlivu polského básníka. I na Máchu měli silný vliv Poláci.

Rozhodnuv se po maturitě pro učitelské povolání, dostal v roce 1887 první místo v malé vesnici Jinošově u Náměště nad Oslavou. Jednoroční pobyt v této vsi je sice krátkou, ale významnou kapitolou básníkova života. Zapadlý do této končiny, trpí nesmírnou osamělostí. Napsal tu Jenešovské sonety. Později je zničil, začal tu prý psát Román Eduarda Brunnera, v němž se měl odrážet přerod od Václava Dansovského (jeho starší pseudonym) k básníkovi Otokaru Březinovi. Také tento román patrně zničil. V jeho prózách začíná převažovat smysl pro realitu v humorném a karikaturním podání. To všechno byly jen dočasné a přechodné etapy, jimiž se prodíral k vlastnímu dílu.

Roční pobyt v Jinošově má trvalý význam pro život a tvorbu básníka - setkal se tam s Annou Pamrovou. Byla to dcera revírníka z nedaleké myslivny při býtešské silnici, žena starší o osm let, na svou dobu neobvykle vzdělaná a uvědomělá; proto mladého Březinu zaujala. Je těžké ve zkratce říci, jaký byl jejich vztah. Neexistuje pro něj patřičné adjektivum, jeho objasnění by si žádalo celou knihu. Tento vztah vyrostl do své polohy na dálku ve vzájemné korespondenci, hlavně za Březinova pobytu v Nové Říši. Anna Pamrová byla ženou, jež Březinovi křísila myšlenky, žil v něm její obraz i v době tříleté přestávky v jejich dopisování, v níž se Anna Pamrová provdala a rozvedla.

Nová Říše byla větší než Jinošov, bylo to městečko blíže Telči a rodným Počátkám, ale pro básníka byl pobyt v ní jen pokračováním jinošovské osamělosti - bez Anny Pamrové. Obcování na dálku s její bytostí přijímá zprvu váhavě, ale pak se mu plně oddá. Bylo mu jistě vnitřní potřebou a vědomí, že existuje ženská bytost, jíž se může svěřit se svými pocity a myšlenkami. V únoru 1890 ztrácí v jednom týdnu oba své rodiče, nejprve matku a po ní otce. Samota se prohlubuje, útěchu nachází v četbě, studiu a také v jiné umělecké tvorbě. Jeho korespondence s Annou Pamrovou je významným komentářem k jeho tvorbě, avšak nejstrmější a nejvýznamnější její údobí je v ní zachyceno pouze v prvotním náběhu. To proběhlo v době tříleté přestávky - po této pauze, kdy vydal sbírku Tajemné dálky a měl už v tisku druhou sbírku Svítání na Západě, kde předstupuje Březina před Annu Pamrovou jako umělecký vítěz, pracující na skladbě třetí sbírky Větry od pólů. Je to období horečné tvůrčí činnosti, které se navršuje ještě ve dvou dalších sbírkách Stavitelé chrámů a Ruce. Březinovo dílo vzniklo vlastně v Nové Říši během jediného tvůrčího rozmachu, v Jaroměřicích k němu byly připojeny už jenom dodatky.

Bezvýhradná oběť, jež přináší Březina svému umění, jej vede k tomu, že vidí sebe jako kněze obětníka a své dílo jako podobenství oběti.

Po třináctiletém pobytu v Nové říši přichází Březina v roce 1901 jako učitel měšťanské školy do Jaroměřic nad Rokytnou, tehdy selsky venkovského města v úrodné rovině. Impozantní barokní stavba rozsáhlého zámku s krásným parkem a bohatou minulostí s krásným, výstavným, k němu přiléhajícím kostelem jakoby vpadly doprostřed města z jiného světa. A sem přichází Březina již jako autor pěti básnických sbírek, jehož jméno má už silný zvuk v literárním světě, i když ještě nedolehl k členům tehdejší jaroměřické školní rady. Zde vydává Hudbu pramenů, knihu esejí, které vznikaly souběžně s jeho básnickými sbírkami a vyšly už dříve v časopisech. V Jaroměřicích vytvořil několik dalších významných básnických skladeb, jež měly tvořit jeho šestou sbírku Země; zůstala však v torzu. Zrcadlí se v nich drama básníka, který chce na jedné straně dále tvořit a na druhé straně se smiřuje s odmlčením. Vane z nich zvláštní kouzlo podzimní únavy. Představíme-li si nesmírné tvůrčí vypětí pěti sbírek rychle za sebou následujících, pochopíme, že odmlčení bylo zcela přirozené. V jazykovém útvaru, k němuž dospěl, ze sebe vydal vše, co bylo možné. Až do posledních dní svého života pracoval na druhé knize svých próz Skryté dějiny. Jistě neměla daleko ke své definitivní formulaci, avšak úzkostlivě autokritický básník nikdy nesvolil k jejímu vydání. Vyšla posmrtně teprve v roce 1967. Závěr knihy měl tvořit esej Mír, v něm shrnul své poznání života a své poselství lidstvu, poselství, jehož naléhavost dnes cítíme ve zvýšené míře.

Otokar Březina je velkým povzbuzovatelem života, jak to odpovídá duchu celého jeho díla. Lidé celého města chovají k Březinovu odkazu velikou úctu a ačkoli generace jeho pamětníků už silně prořídla a zestárla, památka básníka, jehož život ukrátila krutá zima roku 1929, je v něm stále živá.

Březina mimo jiné získal také čestný doktorát Karlovy univerzity.

DÍLO:

básnické sbírky "Tajemné dálky; Svítání na západě; Větry od pólů; Stavitelé chrámu; Ruce"
filozofické eseje "Hudba pramenů; Skryté dějiny"