Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Celým jménem Taras Hryhorovyč Ševčenko, mnohdy přezdívaný podle své slavné básnické sbírky Kobzar, se narodil 9. března roku 1814 v ukrajinské vesničce (selu) Moryntsi (někdy mylně uváděno Morynci) a zemřel 10. března roku 1861 v ruském Petrohradu.

Taras Ševčenko patří mezi přední národní umělce Ukrajiny a za jeden z mnoha symbolů této země. Vysloužil si to zejména svým odmítavým postojem vůči nadřazenosti cara a jeho monarchii (dnes bychom jej mohli nejlépe přiřadit k tehdejší obdobě našeho Karla Havlíčka Borovského). Proto není žádným překvapením, že jeho pomník či památník stojí prakticky v každém městě na Ukrajině.

Byl to především básník, horlivý vlastenec, spisovatel, umělec, malíř a především odpůrce absolutistických režimů.
Psal o drsném ukrajinském venkově, sirotcích, k nimž se osud nezachoval zrovna mile, kozácích, krajině a přírodě, svobodě i kritice cara, co utlačoval jeho ukrajinský národ.

Ševčenko se narodil v rodině sedláka-nevolníka, tudíž to neměl nijak lehké. Od dětství proto musel tvrdě pracovat. Ve svém raném dětství, v době, kdy mu bylo necelých devět let, přišel o svou matku. Záhy na to za tři roky i o svého otce. Ten jej však stačil zabezpečit před nemilým krutým životem tak, že jej poslal do tehdy uznávané církevní školy. Zde však nezůstal a utekl.
Tři roky se toulal, než si jej vzal pod ochranná křídla pán Engelhart, který ho pojal za příručníka. Díky němu se tak dostal do Litvy, kde se učil malířství v dnešním hlavním městě Vilně. Zde se u něj projevil jeho smysl pro umění a především obrovský talent, díky němuž se mu otevřeli cesty k novým možnostem. Díky tomu se také seznámil s Ivanem Sošenkou, u kterého se posléze i učil. Ten mu tak poskytl konexe u mnohých dvorních umělců, což mu naopak otevřelo cestu na Petrohradskou akademii, která tehdy nebrala jen tak kohokoliv ze studentů.

Zásadní zlom v jeho životě přišel v roce 1838, kdy se mu dostalo svobodnického postavení. Už tedy nebyl nevolníkem a měl právo jako každý obyčejný člověk.

V roce 1840 vydává svou nejslavnější básnickou sbírku Kobzar (Кобзар), za kterou sklidí kritiku ze strany cara. Ukazuje v ní totiž silný patriotismus ke svojí milované Ukrajině. V té době vyučuje na kyjevské univerzitě sv. Volodymyra.
Roku 1843 navštíví svou rodnou vesnici (selo), načež se v něm probudí ještě větší nacionalismus, který jej vede k tomu, že roku 1846 vstoupí do tajného zakázaného Cyrilometodějského bratrstva, co má v plánu vybudovat v každé zemi vlastní vládu bez závislosti na carovi.
Rok po tomto pošetilém činu je odhalen společně s ostatními členy, zbaven svobodného občanství a poslán do krutého vyhnanství na Ural. Zde je nejprve vězněm a posléze i nedobrovolným vojákem.
Ačkoliv se tak v této době věnoval umělecké tvorbě, není z ní mnoho zaznamenáno. To je dnes přičítáno především obrovské cenzuře, která na něj byla uvalena za to, že se protivil monarchii. I tak to, co se dochovalo, patří k nejvěrohodnějším a nejlepším vyobrazením tehdejšího venkovského života na Ukrajině.

Jeho poslední roky života, počínaje rokem 1857, kdy byl propuštěn na svobodu, strávil pod přísným policejním dohledem. Za zmínku v nich snad stojí jen to, že rok před jeho smrtí (tzn. v roce 1860) vychází druhé vydání Kobzara.

Z DÍLA:

Kobzar (1840) - jeho nejslavnější básnická sbírka, která vzbudila u cara vlnu kritiky
Hajdamáci (1841) - báseň o povstání ukrajinských kozáků
Sen (1843) - jeden z nejodvážnějších kousků Tarase Ševčenka, kdy bez jakékoliv servítky kritizuje feudalismus
Kacíř (1845) - báseň je o mistru Janu Husovi