Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Václav Bolemír Nebeský se narodil 18. srpna 1818 v Novém Dvoře u Kokořína a zemřel 17. srpna 1882 v Praze. Syn šafáře, pocházel z národnostně smíšeného manželství (převládal vliv matky Němky). Studoval (od r.1830) na německém gymnáziu v České Lípě, později v Litoměřicích, filosofii na univerzitě v Praze (od r.1836); zde se pod vlivem četby (J.Kollár) a přátelství (Sabina, Tyl, Erben a zvláště Němcová) přimkl k češství a stal se českým básníkem. Na univerzitě se věnoval zvláště německé a starořecké literatuře a filosofii, nejvíce obdivoval Lenaua, v němž spatřoval vzor pro své rané básnické pokusy. Započaté studium medicíny v Praze a ve Vídni (1843) nedokončil, stal se vychovatelem, studoval literární historii a přispíval z Vídně do českých časopisů, zejména do Květů (Listy z Vídně, znamenající pokusy o český fejeton). Roku 1846 se vrátil do Prahy a byl (do r.1852) vychovatelem v rodině sběratele starých literárních památek rytíře Jana Norberta z Neuberku. V roce 1848 se zúčastnil Nebeský v blízkosti Palackého a Havlíčka politického života jako člen Národního výboru a delegát Slovanského sjezdu, jako poslanec říšské rady byl na zasedání vídeňsko-kroměřížského sněmu (historii této revoluční doby vylíčil ve stati Od jedenáctého března do jedenáctého června, Časopis Českého muzea 1848), Roku 1848 byl také dočasným redakčním zástupcem Havlíčkovým v Národních novinách, brzy se však politické aktivity vzdal. Roku 1849 se stal docentem dějin české literatury a českého básnictví na pražské universitě, ale nepřednášel. Od r.1851 byl sekretářem Národního muzea (Dějiny Muzea Království českého) a správcem muzejní pokladny (redaktorem Časopisu Národního muzea byl už v letech 1850-61); r.1852 se stal sekretářem Matice české a od r.1873 se už, nemocen, veřejného života neúčastnil. Přispíval do Květů (tam debutoval básní Píseň hrobní 1838 a psal sem až do r.1844), České včely, České besedy, Věnce, Lumíra, Rodinné kroniky, Vlastimila, Národních novin a do Časopisu Českého muzea (1845-66). Celkovým rázem svého básnického projevu, chmurně náladovým laděním pocitem rozervaného osamělce (velmi často vyjadřovaným obrazem protikladu "srdce a světa") i některými výrazovými prostředky se Nebeský blíží nejvíce Máchovi; liší se však od něho nedostatkem myšlenkové dramatičnosti a citového napětí. Je především básníkem přírodní i milostné reflexe, a to ve svých drobných básních i v básnické povídce Protichůdci. Přes vratkou kompoziční stavbu nedostatek epičnosti a často nesrozumitelnou alegoričnost jsou Protichůdci v tehdejší české poezii významným pokusem o překlenutí romantického rozporu mezi snem a skutečností a snahou o přilnutí k realitě, k životu a práci pro celek. Od druhé poloviny čtyřicátých let se Nebeský básnicky zcela odmlčel a omezil se na tlumočení staroklasických dramat (Aischylos, Aristofanes, Plautus, Terentius) nebo na přebásňování moderních i tradičních látek (Kytice ze španělských romancí, Novořecké národní písně). Spojoval tuto činnost s časopisecky otiskovanými teoreticko-historickými studiemi o evropské prostonárodní literatuře (O novořeckém národním básnictví, o Kalevale, finském národním eposu, apod.). Jako literární historik první u nás odmítl zastaralou knihopisnou metodu svých předchůdců Dobrovského a Jungmanna a pokusil se, metodologicky závislý hlavně na liberálním německém historikovi G.G.Gervinovi, vyložit při respektu k estetickým a psychologickým kritériím uměleckého díla jako výsledek duchovního procesu zákonitě souvisejícího s širším společenským kontextem. Tuto metodu uplatnil Nebeský nejen při kritice soudobé literatury, ale i v analýzách tvůrčích zjevů světových literatur, otiskovaných převážně časopisecky (Shakespeare, Caldrón), i při interpretaci starší české literatury (Alexandreis česká, Mastičkář), zejména pak ve studii o Královedvorském rukopisu. Trvalou zásluhou Nebeského zůstává, že jako jeden z prvních upozornil na nutnost studovat tradiční četbu lidu, především venkovského, a ukázal její význam ve slovenské kultuře národa (Literatura lidu v Časopise Českého muzea 1847).

BIOGRAFIE:

Protichůdci (B 1844), Dějiny Muzea Království českého (1868). Z překladů: Novořecké národní písně (1864); Kytice ze španělských romancí (1864, s J. Čejkou); Aristofanes, Acharnští (1849), Rytíři (1850), Žáby (1870); Aischylos, Prométheus (1862), Eumenidy (1862); Terentius, Bratří (1871); Plautus, Pleníci (1873) - Výbor z básní vyd. J. Neruda v poetických besedách (1886), krit. vyd. Básní pořídil K Rieger pro Světovou knihovnu.