Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Victor Hugo se narodil 26. února 1802, jeho otec byl nadšený bonapartista a matka royalistka (podporovala krále). Hugo dlouho kolísal mezi těmito dvěma póly a velmi obtížně se propracovával k demokratickému, republikánskému postoji. Francouzská literatura na počátku století byla velmi konzervativní a o novém duchu doby, romantismu, tehdy nechtěli vůdčí literární duchové ani slyšet. Mládež však byla stržena hnutím, jež se oproti vládě rozumu za klasicismu dovolávalo citu a obraznosti. Zatímco klasicismus hledal vzory v antice, romantismus je nalézal v Goethovi, Schillerovi, Shakespearovi a Byronovi. Nové hnutí se opájelo tajemným středověkem, neváhalo vedle krásy stavět do kontrastu lidskou ošklivost a ubohost, toužilo uvolnit sevřenou formu klasicistních veršů.

O tom všem psal Hugo v předmluvě ke svému dramatu CROMWELL (1827), který se stal manifestem romantismu. Premiéra jeho druhé hry HERNANI (1830) se změnila v bitvu stoupenců a odpůrců romantiky, Hugo z ní však vyšel vítězně. O rok později vydává román CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831) v němž na pozadí pochmurně velebné gotické katedrály rozehrává příběh osudového vztahu ohyzdného Quasimoda, krásné tulačky Esmeraldy a pokryteckého kněze. Hlavním hrdinou románu je však samotné město Paříž a jeho obyvatelé. Hugo zároveň píše básně, ve kterých spontánně reaguje na události ve společnosti i v osobním životě. Vznikají sbírky PODZIMNÍ LISTÍ (1831), ZPĚVY SOUMRAKU (1835), VNITŘNÍ HLASY (1837) a PAPRSKY A STÍNY (1840).

Rok 1843 je pro Huga tragický - jeho milovaná dcera utonula i s manželem v moři a život jako by pro něj pozbyl smyslu. Jeho poetický duch na několik let utichá, Hugo se vrhá do víru politiky, je zvolen poslancem za konzervativce, podporuje kandidaturu Ludvíka Napoleona na prezidenta, ale za jeho despotické vlády brzy vystřízliví a obhajuje všeobecné volby a svobodu tisku. Nakonec je nucen uprchnout z Francie a žije v Belgii a na ostrovech Jersey a Guemesey. V exilu vzniká jeho vrcholné básnické dílo, sbírka TRESTY (1853), jíž se mstí nedemokratickým uchvatitelům moci ve Francii. Začíná psát Legendu věků, cyklus epických zlomků, v nichž se pokusil zachytit významné epochy lidských dějin.

Roku 1862 vychází románový kolos UBOŽÁCI /BÍDNÍCI/ (1862), který na pozadí společenskopolitických událostí 1. poloviny 19. století líčí životní osudy uprchlého trestance Jeana Valjeana. Některé pasáže a postavy z této knihy fascinují svou životností dodnes, dílo výrazně ovlivnilo celé evropské písemnictví a bylo několikrát zfilmováno. Za pobytu na ostrovech v Lamanšském průlivu vznikl román DĚLNÍCI MOŘE (1866); tragický osud zohyzděného člověka líčí historický příběh MUŽ, KTERÝ SE SMĚJE (1869).

Po pádu Napoleona III. v roce 1870 se spisovatel vrací do Paříže a je zvolen poslancem zákonodárného shromáždění, vyhlášení Komuny jej ale zastihne v Belgii. Po rozdrcení Komuny pomáhá v Bruselu utečencům a až do své smrti bojuje za amnestii komunardů. Kruté politické poměry doby jej podnítily k napsání románu DEVADESÁT TŘI (1874). Ve stáří se Hugo těšil veliké úctě a jeho čtyřiaosmdesáté narozeniny slavila celá Francie jako národní svátek. Při pohřbu, kdy byla rakev dle jeho přání vezena na voze chudých, se mu přišlo poklonit na tisíc lidí.