Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vilém Závada byl český básník, který se narodil 22. května 1905 v Ostravě-Hrabové a zemřel 30. listopadu 1982 v Praze. Pocházel z dělnické rodiny, otec, valcíř vítkovických hutí, padl roku 1915 na ruské frontě. Třebaže rodina žila nuzně, absolvoval gymnázium (maturita roku 1932) a Filozofickou fakultu UK (státnice roku 1927) spolu s knihovnickou školou. Na redaktorskou a lektorskou práci v nakladatelstvích (Aventinum, Melantrich) navázal dlouholetým působením v Národní a univerzitní knihovně, řadu let (1951-53, 1960-65) byl činný ve vedení Svazu československých spisovatelů.

Závada debutoval sbírkou Panychida (1927), v níž je patrný vliv poetistické imaginace, ale celkový pocit je tragický. Vychází ze zcela jiného životního postoje, daného tíživou rodinnou situací po předčasné otcově smrti i sociální situací rodného Ostravska. Smutek převažuje i ve sbírce Siréna (1932). Ladění Závadových veršů se mění v době národního ohrožení, apokalyptické vize rozkladu jsou převáženy hledáním životních hodnot, které nalézá v lásce k přírodě, v lidské solidaritě, ve všední práci (Cesta pěšky - 1937). Tragická symbolika převažuje ve sbírkách reagujících na Mnichov a začátek okupace (Hradní věž - 1940) a na válku (Povstání mrtvých - 1946). Další sbírka Město světla (1950) je poplatná požadavkům na socialistickou tvorbu, je značně schematická. Určitým pokusem o jeho překonání je sbírka Polní kvítí (1955), zvroucnění básnického projevu, obrat k zásadním otázkám lidské existence a metaforické bohatství výrazu přinesly až tři závěrečné bilanční sbírky Jeden život (1962), Na prahu (1970), Živote, díky (1977). Závada napsal také čtyři knížky veršů pro děti, překládal z francouzštiny, ruštiny, maďarštiny, slovenštiny. Komentářem k autorovu básnickému vývoji je výbor ze studií, vzpomínek, portrétů a úvah o literatuře Krajina a lidé mého srdce (1975).