Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ŽIVOTOPIS č.1 - Petra.M, Petas.m[zavinac]atlas.cz

Největší spisovatel francouzského osvícenství, dramatik, historik a filozof; je považován za ideového předchůdce Velké francouzské revoluce.
Otec chtěl, aby se stal právníkem. Voltaire, jehož pravé jméno znělo Francois-Marie Arouet, práva nikdy nevystudoval, a přesto se stal obávaným a nepodplatitelným soudcem. Soudcem celé francouzské společnosti, lidských poklesů a zlořádů, které bránily člověku ve svobodě.

Studoval na jezuitské koleji a ihned po ukončení studia bere do rukou pero, aby se stal až do své smrti neúnavným kritikem monarchie a církevních institucí. Hned jeho první epigramy na Filipa Orleánského mu vynesly téměř roční vězení v Bastile. Po emigraci do Anglie se seznámil s J.Swiftem. Kolem roku 1733 se Voltaire seznámil s markýzou de Chatelet a pod jejím vlivem se věnoval přírodním vědám a dalšímu studiu filozofie.

DÍLO:

tragédie "Zaira; Mohamed; Mérope; Století Ludvíka XIV"
esej "O povaze a ducha národů"

ŽIVOTOPIS č.2 - Kleopatra, MarseM1[zavinac]seznam.cz

Francois Marie Arouet, který je spíš známý pod pseudonymem Voltaire, se narodil 21. listopadu 1694 v Paříži. Pocházel ze střední třídy, jeho otec byl právník. Voltaire jako školák chodil do jezuitské koleje Ludvíka Velikého v Paříži a potom se dal na studium práv, ale u toho dlouho nevydržel. Začal být v Paříži známý svými chytrými vtipy a satirickými verši, ale taková duchaplnost mohla být ve Francii za starého režimu velmi nebezpečná. Však byl také Voltaire za některé politické verše zatčen a uvězněn v Bastile, kde nakonec strávil téměř rok. Tohoto času využil psaním epické básně Henriáda, která si později získala velkou chválu. V roce 1718, krátce potom, co ho propustili z vězení, se v Paříži hrála jeho hra Oidipus a sklidila ohromný úspěch. Voltaire byl již ve svých čtyřiadvaceti letech známou a slavnou literární osobností. S penězi uměl dobře nakládat, a tak postupně bohatl a stával se nezávislým. Ale v roce 1726 se dostal do potíží, měl totiž pověst nejvtipnějšího autora a nejzábavnějšího člověka své doby a úplně přestal postrádat skromnost. To mělo za následek spor mezi ním a šlechticem de Rohanem, ale ve slovní potyčce samozřejmě zvítězil Voltaire. To si ale šlechtic nenechal líbit a brzy potom ho dal zbít bandou darebáků a později jej znovu nechal uvrhnout do Bastily. Nakonec byl Voltaire propuštěn pod podmínkou, že opustí Francii. Odjel tedy asi na dva a půl roku do Anglie a pobyt tam pro něj znamenal velký obrat v životě. Naučil se mluvit a číst anglicky, a tak poznal díla takových slavných Angličanů, jakými jsou třeba William Shakespeare, Francis Bacon, John Locke nebo Isaac Newton. Také se osobně seznámil s většinou současných předních anglických myslitelů. Největší dojem na něj udělal Shakespeare, empirismus, anglická věda a anglický politický systém. Po návratu do Francie vydal roku 1734 knihu, která znamenala pravý začátek francouzského osvícenství. Bylo to jeho první velké filozofické dílo, které nazval Filozofické listy, často označované jako Listy o Angličanech. V této knize příznivě popsal britský politický systém a názory anglických myslitelů. Ale zveřejnění této knihy vyvolalo hněv francouzských úřadů a Voltaire musel znovu opustit Paříž. Většinu příštích patnácti let žil v Cirey ve východní Francii, kde byl milencem nádherné a vzdělané madame du Chatelet, manželky jednoho markýze. V roce 1749 zemřela a rok po její smrti odjel Voltaire do Německa na osobní pozvání pruského krále Friedricha ll. Velikého. Nejdříve s vynikajícím a inteligentním Friedrichem vycházel dobře, ale nakonec se nepohodli a Voltaire po třech letech strávených na jeho dvoře v Postupimi roku 1753 Německo opustil. Usadil se na jednom statku u Ženevy, kde byl v bezpečí před francouzským i pruským králem, ale kvůli jeho liberálním názorům pro něj začalo být nebezpečné i Švýcarsko. A tak se v roce 1758 přestěhoval na nový statek ve Ferney u francouzsko-švýcarské hranice, odkud by mohl v případě potíží s úřady utéct dvěma směry. Nakonec tam zůstal celých dvacet let, psal díla a bavil hosty. Do Paříže se vrátil až roku 1778 ve svých třiaosmdesáti letech a šel na premiéru své nové hry Irena. Publikum ho oslavovalo jako "velikého děda" francouzského osvícenství, navštívily ho stovky obdivovatelů a mezi nimi byl i Benjamin Franklin. Ale Voltairův život již byl u konce, zemřel v Paříži 30. května 1778 a jeho ostatky jsou pochovány v pařížském Panthéonu.

Francois Voltaire byl francouzský osvícenský historik, filozof, dramatik, básník, prozaik a publicista, jeho spisy tvoří přes 30000 stran a obsahují epické básně, lyrickou poezii, osobní korespondenci, pamflety, romány, povídky, hry a vážné knihy o historii a filozofii. Byl také jízlivým kritikem absolutismu a církevního fanatismu.

Jeho dílo: Filozofické listy, Rozprava o snášenlivosti, Pojednání o mravech a duchu národů, Candide neboli Optimismus, Zaira, Mohamed, Mérope, Století Ludvíka XIV, Oidipus, Irena.

ŽIVOTOPIS č.3 - Alice Chytrá, Matyasova.Marketa[zavinac]seznam.cz

Voltairův život je balet, v němž není ani trochu unylosti. Většinou tančí spíše jakési bludné světýlko než člověk. První tanečník je nepostižitelný. Jak zachytit a fixovat záblesky tančícího zrcadla, démantu jiskřícího pod lustry? D'Alembert se pokoušel Voltaira definovat, ale nakonec uznal, že je nedefinovatelný a nazýval ho "pan Mnohotvárný."
(Jean Orieux: Voltaire neboli vláda ducha I, Odeon, Praha, 1979)

Můžeme tedy říci, že Francois-Marie Arouet svým životem rozhodně neplýtval a nežil "jen tak". Svůj aristokratický původ využíval a někdy i zneužíval. Byl respektován a vysloužil si několik přezdívek (například ďábel, apoštol, šlechtic nebo létající filozof) pro své konflikty, které tvořily součást jeho života, jehož část dokonce prožil v exilu (na evropských panovnických dvorech, například v Prusku nebo v Anglii). Ten dokázal využít při vytváření svých filozofických názorů, které sepsal ve svých dílech. Posledních 13 let strávil na svém legendárním panství Fernay s přísnými společenskými pravidly.

V závěru svého života projevil odboj proti nesnášenlivosti, nespravedlnosti, násilí, tmářství a nelidskosti. Do tohoto období spadá hlavně Candide aneb Optimismus a Prosťáček.

Vězení člověka změní, u Voltaira se dá říci, že jej to spíše popudilo ke psaní. Díky jinému, neodhalenému autorovi, který napsal posměšný spis na účet vévody Filipa II. z Orleánsu, pobyl Voltaire v Bastile (1717) jedenáct měsíců, kde také vymyslel své autorské jméno (přesmyčka písmen latinského "Arovet L. I." - L. I. = "le jeune" = francouzsky mladší). Šlo o to, že Francois-Marie Arouet neměl k podobným posměškům daleko, a proto Bastilu "navštívil" hned vícekrát. Do svých třiceti let byl v Bastile dvakrát a několikrát byl nucen opustit Paříž, v roce 1726 musel odcestovat z Francie. Odjel na tři roky do Anglie, kde se seznámil s její společností, politikou, ekonomikou i filozofií.

Ve srovnání s francouzským systémem byla Anglie "říše svobody". Nastudoval zde díla G.Berkeleyho, F.Bacona, J.Locka, T.Hobbese a I.Newtona, které spolu porovnával. Nejvíce se mu zalíbily Newtonovy myšlenky, na nichž založil svou přírodní filozofii. Lock a Hobbes pak ovlivnili Voltairovy názory na společnost a uspořádání státu.

Po třech letech se vrátil navzdory zákazu. Časem se jeho pobyt legalizoval a on se navrátil zpět do kruhu svých přátel a vyšší společnosti. Za nějaký čas se Voltaire stáhl do ústraní a zabýval se fyzikou a chemií. Poté se začal objevovat opět na královském dvoře a byl jmenován královským historiografem v roce 1745.

Roku 1751 odjel na tři roky ke králi Bedřichu II. do Postupimi. Zde se setkal i s ateistou La Mettriem, mechanisticko-materiálním myslitelem. Po neshodách odjel do Ženevy, poté do Lausanne. Zanedlouho koupil Fernay a Tournai. Napsal Filozofický slovník, který vzbudil takový rozruch, že Voltaire zapřel autorství, i když připravoval rozšířené vydání.

Z ústraní pak pompézně přijel do Paříže na jaře v roce 1778, kde jej lidé vítali s otevřenou náručí, i přes odpor Ludvíka XVI. k dílům i k Voltairovi samotnému. Voltaira přišli navštívit například ministr Turgot, Benjamin Franklin, Diderot nebo D'Alembert. Francouzská akademie věd jej zvolila svým novým předsedou. Toto bylo vyvrcholení jeho života, avšak zanedlouho se jeho nemoc zhoršila a Voltaire skonal 30. května 1778, ve svých nedožitých 84 letech, v Paříži. (Nemocný byl již delší dobu, v roce 1768 si stěžuje na špatný stav v dopise markýze du Deffand /Marie Anne de Vichy-Chamrond/. Dokonce v dopise z roku 1763 panu De Cheneviéres píše, že slepne.)

Známé jsou také jeho "pletky" se ženami. Na ty pak naráží i ve svých dílech, ať už pozitivně, či negativně. Znal se například s markýzou de Châtelet /Gabrielle Émilie Le Tonnelier de Breteuil/, vlivnou kurtizánou Ninon de Lenclosovou nebo Madame de Pompadour /Jeanne Antoinette Poisson; mimo jiné milenka Ludvíka XV./. Dopisoval si s ruskou císařovnou Kateřinou II. nebo s markýzou Du Deffand. A naráží nejen na ně, ale i na ženy obecně. To je vidět třeba v povídce Cosi-Sancta nebo v hrdinsko-komické básni Panna; v obou dílech je hlavní "hrdinkou" žena.

DÍLO VOLTAIRA:

Prvním jeho dramatem byl Oidipus (1718, Œdipe), za něhož byl chválen a dodal mu chuť k psaní Henriady (1728, La Henriade). Tato poéma byla brána spíš jako poklesek imitující styl antických poém. Poté přišlo úspěšné drama Zaira (1732, Zaïre) - tragédie o konfliktu lásky a náboženského fanatismu, Filozofické listy (1734, Lettres philosophiques) - v nichž ukazuje své myšlenky (deismus, náboženská tolerance, občanské svobody atd.), drama Maropa (1743, Mérope) - o mateřské lásce, Memnon (1745, Memnon ou La Sagesse Humaine) - jaká je lidská moudrost, Zadig (1748, Zadig ou La Destinée), Století Ludvíka XIV. (1751, Le Siècle de Louis XIV), Mikromegas (1752, Micromégas), Panna (1756) - údajně na ní pracoval přes třicet let, Báseň o pohromě lisabonské (1756, Poème sur le désastre de Lisbonne), Candide aneb Optimismus (1759, Candide ou l'Optimisme), Filozofický slovník (1764, Dictionnaire philosophique), Prosťáček (1767, L'Ingénu).
Toto ovšem nejsou všechna jeho díla, je jich daleko více.

Vytvořil formu tzv. filozofické povídky a filozofického románu, jimiž útočil na lidskou hloupost, zaostalost a nesnášenlivost. Útočí proti církvi, feudálním institucím, dogmatismu a fanatismu v jakékoli podobě. Zastává v nich rozum a přirozené náboženství založené na morálce.